Život bez principu

[· 17.11.2012 · autor: Henry David Thoreau/koudelka · ilustrace: net ·]

Thoreau - Život bez principu

Autorkou této ilustrace je Sonia Roy.

Zauvažujme nyní s dovolením nad tím, kterak lidé nakládají se svými životy.

Tento svět je světem práce. Jaký nekonečný shon! Téměř každé ráno budí mne supění této lokomotivy. Vytrhuje mne ze sna. Nikdy není svátek. Bylo by úžasné vidět lidi alespoň jednou odpočívat. Neexistuje nic než práce, práce, práce. Těžko seženu sešit s prázdnými listy, do nějž zapisoval bych si své myšlenky; obvykle jsou nalinkované pro cifry v dolarech a centech. Jakýsi Ir, spatřiv mne poznámky si dělat mezi poli, okamžitě usoudil, že si počítám výplatu. Kdyby člověk v dětství vypadl z okna nebo přišel o rozum při setkání s indiány, je to každému líto proto, že dotyčný nebude kvůli tomu schopen – pracovat! Domnívám se, že nic, dokonce ani zločin, není ve větším rozporu s poesií, s filosofií a nakonec i se životem než toto věčné pachtění.

Na předměstí našeho městečka žije jeden hlučný grobián, který vydělává spousty peněz, a nyní zamýšlí postavit pod kopcem okolo své louky zeď. Na úřadě mu to nasadili do hlavy, aby zdrželi ho od jiné neplechy, a on ode mne nyní chce, abych tam tři týdny s ním kopal. Výsledkem bude, že si patrně přijde na další peníze, které zanechá k hloupému promrhání svým dědicům. Uvolím-li se to udělat, většina lidí bude mne považovat za přičinlivého a pracovitého člověka; avšak pokud zvolím si jinou náplň, jež přinese mi skutečný užitek, byť jen málo peněz, budou mne tito nejspíš pokládat za lenocha. Přesto nemám zapotřebí, aby můj život diktovala bezvýznamná práce, a nespatřuji nic chvályhodného v podnikání tohoto muže ani v činnosti naší či zahraničních vlád, a jakkoli jim to může připadat směšné, raději završím své vzdělání na jiné škole.

Tráví-li člověk půl dne toulkami po lesích z čiré lásky k nim, ocitá se v nebezpečí, že jej označí za zahaleče; avšak stráví-li celý den podnikáním, zahrnujícím kácení těchto lesů, čímž přivodí zemi předčasnou plešatost, budou považován za přičinlivého a podnikavého občana. Jako by město nemělo jiný prospěch z lesů než je vykácet!
Většina lidí by pokládala za urážku nechat se zaměstnat tím, aby házela kameny přes zeď a zase je přehazovala zpátky jen proto, že za to dostanou výplatu. Mnozí však dnes nejsou zaměstnáni nijak smysluplněji. Tak například: jednoho letního rána jsem si krátce po rozbřesku všiml, jak jeden z mých sousedů kráčí po boku svého dvojspřeží, táhnoucího hrubě opracovaný balvan prohýbající nápravu, a tváří se nesmírně důležitě – jeho celodenní práce započala – čelo orosené potem –, zkrátka zosobněná výtka všem zahalečům a lenochům; načež se zastaví u jařma svých volů, s ladnou otočkou je sešvihá bičem a oni jej předejdou. I pomyslel jsem si, tak takhle vypadá práce, od jejíž ochrany je tu americký Kongres – poctivá chlapská dřina – poctivá a celodenní –, díky které je pak chleba sladší, díky které je sladší i společnost – které si všichni považují a jí se věnují; on je z té ctěné party konající potřebnou, leč lopotnou dřinu. Vlastně jsem se tak trošku zastyděl, že naň koukám z okna a nejsem také tam venku a nevěnuji se podobné práci. Den uplynul a já s večerem míjel dvůr dalšího souseda, jenž zaměstnává mnoho lidí a hloupě utrácí své peníze, aniž by čímkoli přispěl do společné kasy, a tam uviděl jsem onen kámen z rána, jak leží vedle podivné stavby mající zkrášlovat sídlo onoho lorda, Timothyho Dextera, pročež důstojnost práce vozky v mých očích rázem klesla. Dle mého mínění si slunce zasloužilo zářit na smysluplnější činnost. Snad ještě dodám, že jeho zaměstnavatel krátce na to utekl, neboť dlužil snad celému městu; na odchodu se rychle probral soudním archivem, načež se usadil jinde, kde se opět zavedl jako mecenáš umění.

Thoreau - Život bez principu

Cesty, jimiž se lze dobrat peněz, vedou téměř bez výjimky do záhuby. Dělat cokoli pouze proto, aby člověk obdržel peníze, je opravdová zahálka nebo ještě něco hrošího. Pokud pracující nezíská než výplatu, kterou mu přislíbil zaměstnavatel, pak byl ošizen, ošidil sám sebe. Pakliže vás platí za to, že píšete či přednášíte, musíte být populární, což znamená rovněž strmé klesání. Služby, za něž je společnost nejvíce ochotná platit, je nanejvýš nepříjemné vykonávat. Platí vás za to, že jste méně než člověk. Rovněž talentované stát nijak rozumně neodměňuje. Dokonce ani významný básník nemusí se těšit autorským honorářům. Je nutné jej uplatit soudkem vína; a dost možná jiného básníka vytrhnou ze zamyšlení, aby týž soudek přeměřil. Co se týče mé živnosti, dokonce ani o to nejpřesnější měření moji zaměstnavatelé nestojí. Naopak chtějí, abych svou práci odváděl ledabyle a nepříliš dobře, čili ne dobře přespříliš. Kdykoli poznamenám, že existují různé metody měření, zadavatel vždy žádá, abych použil tu, která mu vynese nejvíce půdy, což je většinou ta nejméně správná. Kdysi jsem vymyslel postup na měření sáhového dříví a pokoušel se ji zavést v Bostonu; tamní měřič mi řekl, že obchodníci si nepřejí mít dřevo správně změřené – je to prý pro ně příliš přesné, a proto si raději před přechodem mostu nechávají dřevo měřit v Charlestownu.

Cílem pracujícího člověka mělo by být nikoli zajištění obživy, nikoli získání „teplého místečka“, nýbrž dobré odvedení určité práce; ba dokonce i z finančního hlediska by pro město bylo hospodárnější platit dělníky tak dobře, aby neměli pocit, že jsou levnou pracovní silou obstarávající si pouze obživu, ale že jejich práce má vědecký či dokonce vyšší morální smysl. Nezaměstnávejte člověka, který chce práci dělat toliko pro peníze, ale takového, který ji dělá z lásky.
Je pozoruhodné, jak málo lidí je tak dobře zaměstnaných, natolik podle svého gusta, aby je trocha peněz či slávy neodvedla od jejich stávající profese. Vídám inzeráty poptávající výkonné mladé lidi, jako by snad výkonnost byla jediná devíza mladého člověka. Přesto mne překvapilo, když za mnou, za dospělým člověkem, přišel jakýsi muž s nabídkou, zda nechci se podílet na jakémsi jeho podnikání, jako bych snad neměl nic na práci a můj život byl až do této chvíle jeden velký nezdar. Jakou chabou poklonu mi tím vzdal! Jako by mě nalezl uprostřed širého oceánu, bezcílně zmítaného vlnami a větrem, a nabídl mi, zda nechci s ním plout! Co by řekli pojišťovací agenti (the underwriters), kdybych svolil? Kdepak! V téhle etapě cesty nejsem bez práce. Abych pravdu řekl, jako kluk jsem viděl inzerát hledající mladé zdatné námořníky, a nalodil jsem se, jakmile jsem dosáhl plnoletosti.

Společnost nemá čím uplatit moudrého člověka. Lze nabídnout dost peněz za vykopání tunelu skrz horu, ale nelze nabídnout dost peněz člověku, který má něco vlastního na práci. Schopný a znamenitý člověk dělá, co může, ať už ho za to společnost platí nebo ne. Neschopní nabízejí svou neschopnost nejvyšší nabídce a věčně čekají, až budou dosazeni do funkce. Člověk by předpokládal, že se zřídka dočkají zklamání.

Osobně bývám víc, než je běžné, podezřívavý s ohledem na svou svobodu. Cítím, že můj vztah k závazkům vůči společnosti je stále velmi vlažný a pomíjivý. Ony drobné práce, jež mi zajišťují obživu a jež mi umožňují být do jisté míry užitečný svým současníkům, mi zpravidla činí radost a ani mi příliš často nepřipomínají, že jsou nutností. V tomto ohledu jsem úspěšný. Avšak jasně vidím, že kdyby mé potřeby vzrostly, z práce nezbytné na jejich zajištění by se stala dřina. Kdybych zaprodal celé dopoledne i odpoledne společnosti, jak podle všeho činí většina lidí, nezůstalo by mi nic, pro co by mi stálo za to žít. Tudíž nikdy se pro talíř polévky nevzdám svého svatého práva na život. Dovolil bych si poznamenat, že člověk může být velice přičinlivý, a přesto nemusí nakládat dobře s časem. Není na světě většího břídila než toho, kdo většinu života stráví obstaráváním obživy. Všechny velké počiny jsou soběstačné. Kupříkladu básník musí uživit své tělo poesií, stejně jako na pile pohánějí parní stroje pilinami z prken, jež tam řežou. Obživu je nutno obstarávat s láskou. Leč stejně jako se traduje o obchodnících, že devadesát sedm ze sta jich zkrachuje, tak i život lidský je zpravidla – hodnoceno dle tohoto měřítka – neúspěšný a krach lze s určitostí předvídat.

Narodit se jako dítě štěstěny je špatnou výbavou do života, to už je snad lepší narodit se mrtvý. Žít z dobročinnosti přátel či ze státního důchodu – za předpokladu, že pořád dýcháte –, tak bez ohledu na to, jak líbivá těmto závislostem propůjčíte jména, znamenají být jednou nohou v chudobinci. V neděli jde pak takový dlužník do kostela, aby tam inventuru provedl, a pochopitelně shledá, že jeho výdaje převýšily příjmy. Zejména u katolické církve, tam se v prekérní situaci pěkně vyzpovídají, všeho nechají a začnou znovu. To pak lidé leží na zádech, mluvíce o svém pádu, a nikterak se nesnaží znovu vstát.

Pro srovnání toho, co lidé požadují od života, je důležité uvědomit si dva rozdílné přístupy: jeden člověk spokojí se s měrou úspěchu již jednou dosaženou, zatímco druhý může třebas i nuzně žít a neúspěšně, a přesto laťku neustále výš a výš si klást, jakkoli stále nízko nad horizontem spočívá. Já patrně patřím mezi ty druhé – leč jak říkají orientálci: „Kdo k zemi neustále hledí, nikdy nedosáhne velikosti; a ti, kdo neustále vysoko vzhlížejí, chudnou.“

Je vskutku pozoruhodné, jak málo písemných záznamů dochovalo se o předmětu získávání obživy; jak učinit obživu ne toliko poctivou a chvályhodnou, ale rovněž příjemnou a báječnou; poněvadž není-li takové živobytí, není ani život k bytí. Člověk by si po prostudování literatury pomyslel, že se tou otázkou zřejmě nikdo nezabýval. Nebo jsou snad lidé natolik znechuceni svou zkušeností, že o tom raději nechtějí mluvit? Velmi cenné ponaučení nám přinášejí peníze, a Stvořitel tohoto vesmíru si dal velkou práci, aby nám je zprostředkoval, leč my je zpravidla opomíjíme. Neboť je s podivem, jak lhostejně s tímto prostředkem obživy lidé všech tříd, dokonce i takzvaní reformátoři, zacházejí – ať už je zdědili, vydělali nebo ukradli. Domnívám se, že společnost v tomto ohledu nic nepodnikla, či přinejmenším neodčinila to, co již napáchala. Hlad a zima jeví se mi jako přívětivější než postupy, které si lidé osvojili a jež doporučují na jejich zažehnání.

Autor: Henry David Thoreau
Překlad: Jaroslava „koudelka“ Kočová

jenom čára

[· Komentář ·]

  Formát Texy
jenom čára

[· další články ·]