Srp a kladivo na čarodějnice…

[· 16.7.2007 · autor: koudelka · ilustrace: reprodukce z knihy ·]

Vzývají přírodu, Bohyni matku, oděné nebesy ohlížejí se zpátky, ale protože Bohyně je trojjediná, vidí i přítomnost a rovněž hledí do budoucnosti. Čarodějnice stále praktikují. Stojí na okraji společnosti, stávají se terčem posměchu, přesto už si z toho nic moc nedělají, protože dnešní doba je přece jen o dost tolerantnější, než bývala kdysi, kdy bohabojní občané ze strachu z nejistoty a často i ve jménu Pána prováděli takové věci, že z toho člověku zůstává rozum stát.

header

Zvlášť pozoruhodná byla situace v 17. století v americkém městečku Salem, Massachusetts:

Případ Johna Proctora
Proctor byl první muž obviněný v Salemu z čarodějnictví. To neštěstí si na svou hlavu seslal tak trochu sám, když nahlas vyjádřil pochybnosti stran existence čarodějnictví. Byl to prchlivý a urostlý chlap, jehož služka Mary Warrenová začala mít brzy podobné záchvaty jako salemské „choré“ dívky. Proctor se neudržel a strašlivě jí vynadal, což ji opět přivedlo k rozumu – i když jen dočasně. Proctor se dál netajil svými pochybnostmi, dokonce ani na veřejnosti, a tak byl jeho osud záhy zpečetěn. Před soudním procesem se nechal slyšet, že se přiznání často vynucují mučením, a odvolal se k bostonskému duchovenstvu, o němž se vědělo, že dokáže projevit soucit. Nic naplat, Proctora nakonec stejně soudili a na základě „nadpřirozených důkazů“ také odsoudili k smrti oběšením; jeho manželka Elizabeth nicméně oběšení unikla, protože byla v té době těhotná.
Jediný člověk, který byl popraven jinak než oběšením, byl Giles Corey. Byl to osmdesátiletý farmář a každou neděli chodil do kostela. Coreyho obvinili z čarodějnictví, jenže se odmítl dostavit k soudu. Trestem za tak nehorázné pohrdání soudem mu byla poprava rozdrcením mezi kameny. Usmrtit Coreyho tímto způsobem trvalo dva dni. Proč přesně se Corey k soudu odmítl dostavit, zůstává záhadou. Jako nejpravděpodobnější se jeví vysvětlení, že tento paličatý pán – stejně jako všichni další obvinění – věděl, že ho po procesu čeká jistá smrt, a tak chtěl dát najevo, že celým tím humbukem skutečně pohrdá.

(cit. z připr. Čarodějnictví, tajné dějiny; M. Streeter)

Strach odeznívá
S pokračujícím podzimem roku 1692 byli už lidé v Salemu a přilehlém okolí z čarodějnických procesů pěkně nervózní. Případy lidí, jako byla Rebecca Nurseová a Giles Corey, byly stále v živé paměti, navíc všichni slyšeli o Mary Eastyové, další z obviněných, která před popravou úpěnlivě prosila, aby „již nebyla prolita žádná další nevinná krev“.
Začaly se zpochybňovat takzvané „nadpřirozené důkazy“, jež se proti obžalovaným hojně používaly, a lidé namítali, že přece Ďábel na sebe může vzít podobu viníka i nevinného. Do diskuse se zapojil i Increase Mather, otec Cottona Mathera a velmi vlivný muž, který používání „nadpřirozených důkazů“ rovněž odsuzoval. V knize Cases of Conscience (Případy svědomí) později prohlásil, že je „lepší, když unikne deset podezřelých čarodějnic, než by byl odsouzen jediný nevinný člověk“.
Pod dojmem vzrůstajícího nátlaku nakonec guvernér sir William Phips zakázal používání nadpřirozených důkazů u soudu a koncem října dokonce rozpustil mimořádný soud pověřený vyšetřením a rozhodnutím. Pozdější procesy přinesly jen řadu omilostňujících verdiktů – a v květnu roku 1693 Phips prominul trest všem zbývajícím obviněným. Jenže mezitím už kvůli čarodějnictví skončilo devatenáct lidí na šibenici, jeden muž byl rozdrcen kameny, jelikož se odmítl dostavit k soudu, a nejméně čtyři další zemřeli ve vězení, když čekali na soud. Ann Putnamová, jedna z hlavních žalujících, se po několika letech veřejně omluvila. Uvedla, že to nemyslela zle a že byla „obluzená Satanem“, a proto vznesla ta falešná obvinění.
V osmnáctém století došlo k odtržení Salem Village od Salem Town, přičemž Salem Village byla přejmenována na Danvers.

(cit. z připr. Čarodějnictví, tajné dějiny; M. Streeter)

_____________­____________

Tyto a další příhody a údajných čarodějnicích a čarodějnících si můžete přečíst v knížce, kterou právě připravuje k vydání nakladatelství Mladá fronta a která vyjde pod titulem Čarodějnictví, tajné dějiny. Jejím autorem je Michael Streeter. Je velmi umírněný ve svém projevu, působí střízlivě a nebojí se přiznat, pokud pro potvrzení některé z předkládaných teorií nenalezl důkazy. Jinde odkáže na příslušný zdroj, cituje Bibli, uvádí konkrétní jména. Knížka je plná ilustrací, fotografií egyptských chrámů a kamenných bohyň, reprodukcí středověkých iluminací atp., a přesto text působí fundovaně, i když nezachází do hloubky v tom smyslu, že by odkrýval některé „praktické taje“ čarodějnického umění. Pouze udává vodítka, podle kterých se každý snadno zorientuje a dohledá si příslušnou literaturu, pakliže by v sobě objevil hlubší zájem. Tím pádem kniha představuje skvělý úvod do dané problematiky. Doprovodným ilustracím bych vytkla jedinou věc, a sice že v popiscích nejsou uvedena jména autorů, od nichž obrazy či grafiky pocházejí, ani původní názvy děl, v nichž se objevily.

Středověká představa Meluzíny, ilustrace z Kroniky kratochvilné o ctnostné a šlechetné panně Meluzíně, kterou napsal Thüring von Ringoltingen.

_____________­____________

Lynčující dav
Bylo by chybou se domnívat, že osmnácté a devatenácté století se obešlo v souvislosti s čarodějnictvím bez konfliktů a proběhlo v míru a pokoji. Je pravda, že například v Británii zrušila zákonodárná moc v roce 1736 zákony proti čarodějnictví, dříve platné pro Anglii a pro Skotsko, a nahradila je novými. Stejně tak platí, že v Británii v osmnáctém století na základě těchto nových zákonů pronásledovali jen velmi málo osob, ne-li nikoho. Nové zákony měly totiž postihovat především ty, kdo o sobě lživě tvrdili, že mají magické schopnosti, tedy šarlatány.
Přesto obyčejní lidé, jimž magie všeobecně naháněla hrůzu, mohli v případě, že uvěřili, že se stali obětí čarodějnictví, vzít zákon do vlastních rukou, než aby zdlouhavě hledali „přátelskou“ čarodějku a žádali ji o pomoc. Rozdíl zde spočíval v tom, že podle práva – které se v západních společnostech upevňovalo spolu s tím, jak se tyto společnosti centralizovaly – byli nyní pachatelé těchto útoků trestně stíháni.
To dokládá konkrétní případ staršího manželského páru z Hertfordshireu v Anglii, k němuž došlo v roce 1751. Manželé byli nařčeni z čarodějnictví a odvlečeni z domova k vodě, do níž je sousedé hodili – starý známý ordál vodou, kterým se zjišťovalo čarodějnictví. Když oba po chvilce vyplavali na hladinu, dav je prohlásil vinnými, vytáhl z vody a ubil k smrti. Vůdce davu, který nesl největší zodpovědnost, byl posléze za jejich vraždu oběšen.
Patrně k poslednímu osudnému útoku lynčujícího davu došlo v Británii v roce 1863, kdy sousedé napadli místního mudrce známého jako „Dummy“ (Hluchoněmý), který praktikoval na jihu v Essexu. Tohoto původem Francouze potkala v životě nemalá smůla, neboť mu už v minulosti vyřízli jazyk a nadto byl ještě hluchý. Tím pádem museli lidé vždycky to, co od něho potřebovali, napsat na kus papíru. Dummymu mnozí nedůvěřovali, bezpochyby proto, že byl cizinec a ještě ke všemu hluchoněmý. Bylo to ale i proto, že na rozdíl od ostatních tehdejších mudrců a vědem nenabízel ochranu před zákeřnými kletbami zlovolných čarodějnic. Proto možná budil obavy, že je sám jedním z nich. Tak či onak, jedna místní žena Dummyho obvinila, že na ni seslal nemoc, což poskytlo záminku lynčujícímu davu, který se na něho vrhl a hodil ho do řeky. Možná byli ti lidé zvědaví, jestli bude plavat, a tudíž je zlý černokněžník, ale spíš ho chtěli potrestat. Jenže na osmdesátiletého staříka to byl příliš silný zážitek, takže onemocněl a za pár týdnů zemřel.

(cit. z připr. Čarodějnictví, tajné dějiny; M. Streeter)

Moudrý Murrell
V devatenáctém století ale byla už řada lidí stíhána i na základě již zmiňovaného zákona z roku 1736. V roce 1824 navíc vstoupil v platnost Zákon o potulce, který zakazoval používání „jakýchkoli záhadných řemesel, prostředků a nástrojů… za účelem oklamání a podvodu“ a kladl si za cíl vymýtit mezi jinými i praktiky jako hádání z ruky a předpovídání budoucnosti. Přesto bližší přezkoumání okolností případů lidových mágů stíhaných na základě těchto zákonů nenapovídá, že šlo skutečně o státní represi čarodějnictví. Ve skutečnosti mnohé vyprovokovali roztrpčení klienti, kteří získali pocit, že je dotyčný mág napálil nebo oškubal. Naproti tomu jen málo obvinění putovalo na adresu skutečných zločinců, kteří se za mágy či za mudrce jen vydávali a bezostyšně lidi podváděli. Někdy čarodějnici obvinili jen proto, že nedokázala někomu zachránit život. V jednom takovém případě z devatenáctého století jeden muž z Whitby na severovýchodě Anglie provedl kouzlo, aby uzdravil těžce nemocnou dívku. K jeho smůle – a též ke smůle děvčete – trpěla tuberkulózou a zemřela. Mudrc byl obviněn a souzen. Soud mu dal na vybranou mezi dvěma měsíci vězení, a vrácením honoráře s uhrazením soudních výloh.
Asi nejlépe je z té doby zdokumentován případ mudrce/mága Jamese Murrella (1780–1860) z vesnice Hadleigh v Essexu na jihu Anglie. Mudrc Murrell (Cunning Murrell), jak byl znám, působil nanejvýš výstředním dojmem, neboť se o nocích toulal po okolí, nosil kovové brýle, frak a v ruce deštník z velrybích kostic, i když vůbec nepršelo. Ještě ke všemu si hlasitě broukal do kroku, zjevně ponořený do hlubokého rozjímání. Měl početnou klientelu a sliboval léčení bradavic a dalších neduhů, jako například dny a impotence, a také navrácení odcizeného majetku. Jeho hlavní obor ale bylo odvracení kleteb jiných, zpravidla zlých čarodějnic. Murrell o sobě rád tvrdil, že je „Ďáblův učeň“. Murrell, podobně jako ostatní významnější praktikující, udržoval pravidelné styky s Londýnem, kde žili význační okultisté, a nadto byl uznávaným, ač obávaným členem společnosti.
Významná vědma devatenáctého století vstoupila ve známost jako Teta Maggey (Aunt Maggey) a pocházela z Cornwallu. Předcházela ji pověst ženy, schopné léčit oční a kožní obtíže, zahánět zlá kouzla a odvracet zlé kletby.
Lidová magie existovala až do dvacátého století, a místy přežívá dokonce dodnes – a měla skutečně vynikající představitele, kteří dělali čest svému jménu i dávné tradici. Přesto není tak docela jasné, jaký přesně odkaz zanechali novodobému čarodějnictví. Je zjevné, že lidoví mágové se nepovažovali, a dodnes nepovažují, za součást Starého náboženství, vlastně se nepovažují za součást žádného náboženství. Přesto někteří dnešní vyznavači kultu Wicca – který je mysteriózním náboženstvím – z tradic lidových mágů této éry získávají inspiraci pro vlastní praktiky. Lidoví mágové jsou podle jejich názoru významným pojítkem s minulostí. Jak si ještě ukážeme, má moderní wiccanské náboženství skutečně komplikovaný a kontroverzní původ. Pro lepší pochopení okolností jeho vzniku je třeba se nejprve blíže seznámit s některými jinými trendy v západní společnosti osmnáctého a devatenáctého století.

(cit. z připr. Čarodějnictví, tajné dějiny; M. Streeter)

_____________­____________

Závěrečná část knížky Čarodějnictví, tajné dějiny se zabývá historií vývoje novodobého čarodějnictví, kultu Wicca. Kult Wicca, jehož založení se připisuje Geraldu Gardnerovi, je mladé náboženství, které má však stále problémy s tím se prosadit a jasně vymezit, jak to tak u náboženství bývá. Z řad ortodoxních katolíků zaznívají protesty; čarodějnictví jako náboženství z jejich pohledu představuje nonsens.
Wiccanství je pokojné duchovní učení obracející pozornost člověka k přírodě a ke kořenům. Pomalu se prosazuje i v České republice, kde má řadu příznivců mezi tzv. novopohany.
Jelikož je toto hnutí tak mladé a jelikož i mnoho dnešních wiccanů je mladých (alespoň duševně), často prezentují svou víru na internetu. Z českých webů stojí za zmínku Čarovné zrcadlo, Wicca, Pohanství, které provozují a navštěvují lidé, kteří to s wiccanstvím myslí doopravdy a kteří jsou vzdělaní v jeho minulosti. Vyplývá to i z lehce pobaveného tónu, kterým oni sami komentují české internetové dění související s wiccanstvím a čarodějnictvím, cit.:

Mezi ty méně zdařilé pokusy patří větší část teen-covenů. Omlouvám se tímto tvrzením všem teenagerům – vážným následovníkům Řemesla, ale jinak si za tím zuřivě stojím. Kdybych byla opravdu nekorektní, musela bych i říci, že většinou jde o děvčata, což vrhá na Wiccu v její feministické nauce povážlivý stín, ale sotva na tom můžeme něco změnit. Kdejaká dvanácti, třináctiletá čarodějka se cítí dost povolaná na to, aby založila coven. A to pozor – jestli vůbec ví, co to znamená coven, tak je supervzdělaná. Většinou neví ani to.
Narazíte na ně bezpečně na chatu, kde se doptávají „Jestli někdo neví, jak se dělá magie v kruhu?“ a teprve za chvíli pochopíte, že hledají zaklínadla pro svůj coven. Vytáhnete z nich takové perly jako „rytuály máme svoje“, případně „ode všech tradic si bereme to nejlepší“ kdo dělá rituály? „…většinou Velekněžka. Velekněz je moc líný“. Je jich dohromady třináct a jsou drsní. Narazíte i na takové perly, jako „magický kruh“ o stu třiceti lidech, který také hledá zaklínadla. Nedokážu si to představit jinak, než jako online fanklub nějakých stránek (ty bych taky nechtěla vidět.)
O existujících covenech mám mlhavý pojem, každou chvíli totiž nějaký vzniká nebo zaniká a jenom menší část z nich je nějakým způsobem vidět na Internetu.

(Zdroj: Čarovné zrcadlo.)

jenom čára

[· Komentář ·]

  Formát Texy
jenom čára

[· další články ·]