Sobecký obr

[· 29.4.2008 · autor: Oscar Wilde · ilustrace: koudelka ·]

Selfish Giant

Každé odpoledne si děti cestou ze školy chodily hrát do zahrady k obrovi. Byla to překrásná zahrada, porostlá měkkou zelenou travou. Z trávy místy vyrůstaly nádherné květiny připomínající hvězdy a kromě toho tam bylo i dvanáct broskvoní, které se vždy na jaře obsypaly drobnými bělavě růžovými květy a na podzim nesly sladké ovoce. Na stromech sedali ptáci a zpívali tak krásně, že si děti přestávaly hrát a jen poslouchaly. „Tady je nám tak dobře!“ volaly na sebe.

Jednoho dne se vrátil obr. Byl na návštěvě u cornwallského kyklopa, kde se nakonec zdržel sedm let. Za těch sedm let mu stačil povědět všechno, co mu chtěl říct, ježto měl dost omezené konverzační schopnosti, a rozhodl se vrátit se zpátky na svůj hrad. Když přišel domů, našel v zahradě hrající si děti.
„Co tu děláte?“ obořil se na ně burácivým hlasem a děti utekly.
„Moje zahrada, je moje zahrada,“ hromoval, „to snad každý chápe! A nikdo kromě mě si v ní nesmí hrát.“ Tak postavil kolem dokola vysokou zeď a na ni připevnil ceduli.

ZÁKAZ VSTUPU
PORUŠENÍ SE TRESTÁ

Byl to velice sobecký obr.

Nebohé děti si tak neměly kde hrát. Zkoušely to na cestě, jenže ta byla moc prašná a samý tvrdý kámen, a tak se jim to nelíbilo. Po vyučování bloumaly u vysoké zdi a povídaly si o překrásné zahradě za ní. „Jak nám tam bylo dobře,“ vzpomínaly.

Pak přišlo jaro a všude byla spousta drobných květů a ptáčků. Jen v zahradě sobeckého obra panovala dál zima. Ptáci už v ní nezpívali, protože tam nebyly žádné děti, a stromy zapomněly kvést. Jednou vykoukla z trávy překrásná květina, jenže sotva uviděla obrovu ceduli, tolik ji to rozesmutilo, že se zase zatáhla do země a usnula. Jediní dva lidé, které to těšilo, byli Sníh a Mráz. „Jaro na tuhle zahradu asi zapomnělo,“ radovali se, „tím pádem tu můžeme zůstat celý rok.“ Sníh pokryl trávu bílým kabátem a Mráz ozdobil stromy ledovým třpytem. Potom pozvali na návštěvu vítr Severák, který se přihnal, zachumlaný do kožichu. Celý den se proháněl po zahradě a sfoukl přitom stříšku z komína. „To je skvělé místo,“ pochvaloval si, „musíme pozvat ještě Vánici.“ Tak si to přichumelila Vánice. Každý den se opírala do střechy hradu, dokud nerozlámala většinu tašek, aby se pak co nejrychleji proháněla po zahradě. Oblečená byla celá v šedém a její dech byl jako led.

„Nechápu, jak se mohlo Jaro tak opozdit,“ poznamenal sobecký obr, zatímco seděl u okna a díval se na svou zimě oděnou zahradu. „Doufám, že se počasí co nevidět změní.“

Jenže Jaro nepřišlo, a nepřišlo ani Léto. S příchodem Podzimu dozrálo ve všech zahradách ovoce, jen v obrově zahradě se žádné neurodilo. „Je příliš sobecký,“ mínil Podzim. Proto u něho pořád panovala Zima a spolu s ní se mezi stromy proháněly vítr Severák, Vánice a Mráz se Sněhem.

Jednou ráno, když ležel obr v posteli, uslyšel překrásnou hudbu. Tak lahodila jeho sluchu, že si říkal, že to jistě budou královští muzikanti. Ve skutečnosti mu jen pod oknem cvrlikala malá konopka, jenže obr u sebe v zahradě už tak dlouho neslyšel zpívat ptáky, že mu to znělo jako ta nejkrásnější písnička. Pak mu nad hlavou přestala kroužit Vánice, vítr Severák se utišil a pootevřeným oknem dovnitř zavanula přesladká vůně. „Myslím, že Jaro konečně přišlo,“ vydechl obr, vyskočil z postele a vyhlédl ven.

Co uviděl?

Naskytl se mu ten nejúchvatnější pohled. Dírou ve zdi se dovnitř protáhly děti a seděly v korunách stromů. Na každém stromě, který obr viděl, sedělo jedno děcko. A stromy byly tak šťastné, že mají děti zase zpátky, že celé rozkvetly a mávaly dětem nad hlavou větvemi. Kolem poletovali ptáčci a vesele štěbetali, z trávy vzhlížely květiny a smály se. Byl to nádherný výjev, jen v jednom koutě zahrady panovala stále zima. V něm stál malý kluk. Byl tak malý, že nedosáhl na větve stromu nad sebou, a tak jen chodil dokolečka a hořce plakal. Nešťastný strom byl dosud pokrytý sněhem a námrazou a v koruně mu skučel Severák. „Polez nahoru, chlapče!“ vybízel strom kloučka a sklonil co nejníž větve; jenže chlapeček byl příliš maličký.

V té chvíli srdce obra, který se díval z okna, roztálo. „Já byl tak sobecký!“ vydechl. „Teď už vím, proč Jaro pořád nepřicházelo. Půjdu, vysadím toho kloučka nahoru na strom a pak strhnu tu zeď, aby si v mé zahradě mohly děti hrát už pořád.“ Opravdu ho velmi mrzelo, co udělal.

Tak sešel dolů po schodech, tiše otevřel hradní bránu a vstoupil do zahrady. Když ho ale uviděly děti, daly se zděšeně na útěk a v zahradě opět zavládla zima. Pouze malý klouček neutekl, protože plakal a pro slzy neviděl obra přicházet. Obr se k němu zezadu přikradl, opatrně ho vzal do ruky a vysadil na strom. Strom rázem celý rozkvetl, přiletěli ptáčci a dali se do zpěvu. Klouček rozpřáhl ruce, objal obra kolem krku a políbil ho. Když ostatní děti viděly, že obr už není zlý, utíkaly zase zpátky a spolu s nimi přišlo i Jaro. „Teď je to vaše zahrada, dětičky,“ prohlásil obr, vzal obrovskou palici a strhl vysokou zeď. Když pak lidé kolem poledního vyráželi na trh, potkávali obra hrajícího si s dětmi v nejkrásnější zahradě, jakou kdy viděli.

Selfish Giant

Hráli si celý den, a večer se děti s obrem přišly rozloučit.
„Ale kde máte svého malého kamaráda?“ podivil se obr. „Toho kloučka, co jsem vysadil na strom.“ Obr ho měl ze všech nejraději, protože ho chlapeček políbil.
„Nevíme,“ odpověděly děti, „je pryč.“
„Musíte mu vzkázat, aby určitě zítra zase přišel,“ kladl jim obr na srdce. Jenže děti mu pověděly, že vůbec nevědí, kde klouček bydlí, a že ho nikdy předtím neviděly; obr z toho byl moc smutný.

Každé odpoledne chodily děti cestou ze školy za obrem a hrály si s ním. Klouček, kterého si obr nejvíc zamiloval, se však už nikdy neukázal. Obr byl na děti tuze hodný, přesto se mu stýskalo po malém kamarádovi a často o něm mluvil. „Jak rád bych ho viděl!“ povzdychl si čas od času.

Roky plynuly, až byl obr velmi starý a vetchý. Už si nemohl hrát, a tak jen seděl ve velkém křesle a díval se, jak si hrají děti, obdivoval svou zahradu. „Mám tu spoustu krásných květin,“ říkával, „ale děti jsou ty nejkrásnější květiny ze všech.“

Jednou v zimě, když se oblékal, podíval se obr z okna. Zimu přestal nenávidět, protože věděl, že to jen znamená, že šlo Jaro spát a spolu s ním usnuly i květiny. Najednou si nevěřícně promnul oči a podíval se ještě jednou, pořádně. Vždyť také bylo na co! Strom v nejvzdálenějším koutě zahrady byl doslova posetý drobnými bílými kvítky. Větve se mu zlatě leskly, viselo na nich stříbrné ovoce a pod nimi přešlapoval klouček, kterého si obr zamiloval.

Obr radostně utíkal ze schodů a vyběhl do zahrady. Spěchal po trávě, až doběhl k dítěti. Když se k němu sklonil, zbrunátněl mu zlostí obličej: „Kdo se opovážil ti ublížit?“ Na dlaních kloučka byly dvě hluboké rány a stejně tak na každém jeho drobném chodidle.

„Kdo se opovážil tě takhle zranit?“ hromoval obr. „Pověz, ať můžu vzít meč a zabít ho.“
„Ne!“ vypískl klouček. „To jsou rány lásky.“
„Kdo jsi?“ zeptal se obr, který náhle pocítil zvláštní bázeň a padl před kloučkem na kolena.
Klouček se na obra usmál a povídá: „Kdysi jsi mě nechal hrát si ve své zahradě, dnes si tě odvedu s sebou já do té své, a tou je Ráj.“
Když pak odpoledne přišly děti, našly obra ležet pod stromem v nejvzdálenějším koutě zahrady. Byl mrtvý a zasypaný drobnými bílými kvítky.

_____________­_____________

Zdroj: Project Gutenberg, překlad: koudelka.

jenom čára
  1. nevim, co na to rict – opravdu dost nesrozumitelny komentar!


    koudelka    02.05.08    #

[· Komentář [1] ·]

  Formát Texy
jenom čára

[· další články ·]