Smetanová revoluce
[· 19.9.2006 · autor: koudelka · ilustrace: koudelka ·]
Očima teletabíka
Praha je město aut, Pražané jsou auto*magnáti. Jenže město nemůže
dýchat, potřebuje vzduch, ne výfukové zplodiny! V ulicích je málo
prostoru pro jiné dopravní prostředky – ať už jsou to kola, vozíčky,
kočárky, koloběžky či nohy pěších. Chodci do sebe div nevrážejí,
neboť chodníky jsou jim příliš úzké. Aby ne, když na chodníku je ve
stejné chvíli víc lidí než na stejně dlouhém úseku vozovky. A v
čem je problém? Problém je mimo jiné v tom, že novodobé brnění
není šité na míru člověku, ale lidem několika – záleží, jaký
konkrétně model si vyberete. Osobně mám nejradši bílé dodávky, které
se „přibližují k jedoucím cyklistům o deset centimetrů
blíže, než je průměr“, jak vyplývá z výzkumů psychologa dr. Iana
Walkera.
To jsou skutečnosti natolik znepokojivé, že už se
i představitelé Hlavního města Prahy nechali překecat k velmi
ojedinělému a působivému experimentu. Co se stane, když na tři hodiny
uzavřeme Smetanovo nábřeží? Tak by se dalo shrnout motto zahajovací akce
Mezinárodního týdne mobility, který právě začal.
Nejrůznější individua zaplnila svými podezřelými atrakcemi Smetanovo nábřeží.
V neděli 17. září 2006 došlo mezi 13:00 až 16:00 bez
zjevného důvodu k uzavření Smetanova nábřeží (to je to mezi
Karlovým mostem a Národním divadlem). Toho okamžitě využila
nejrůznější individua a zaplnila je svými podezřelými atrakcemi. Jednou
takovou byl například na Right News již zmiňovaný barvící workshop
iniciativy ruzovekolo.cz, díky kterému se
řady „růžových jezdců“ rozrostly o slušných dvacet borců.
Kromě toho byla k vidění i keramická dílna pro děti, množství
informačních stánků, pouličních kaváren i výčepů, dokonce
i heligonkář s rozšafnou zpěvačkou v dlouhé sukni na
břehu Vltavy hrál a k tomu se zpěvem doprovázel. U Rudolfina
vystoupili kolem třetí Buty, kolem jedné zase zcela neznámá kapela
s jazzovými sklony. Všude bylo lidu mraky, rozdávaly se žluté balonky
s logem Prahy, modré visely na lampách. Občas projela po kolejích
tramvaj, a sice tak pomalu, že by se do ní dalo naskočit za jízdy jako za
starých časů. Město se změnilo a lidé to pocítili na vlastní kůži.
Samozřejmě se našli i takoví, kterým vadilo, že se na
každodenní procházce se psem musejí prodírat davem, jaký se před jejich
domem od Sametové revoluce nesrotil, a tak by se možná dalo hovořit
o nové revoluci, o revoluci smetanové.
Přála bych si, aby to byla revoluce, aby skutečně došlo ke změně a lidé začali používat nejen kola, ale hlavně rozum. Nevím, kolik bylo na nábřeží revolucionářů, ale minimálně jednoho jsem tam potkala. Byl to Portugalec a jmenoval se Adelino Manuel Lopez (46). Přesně 7. října roku 2003 vyjel z rodného Portugalska na kole, na němž už stačil objet bezmála celou Evropu a celkem si připsal asi 25 tisíc kilometrů.
Adelinovo kolo, jeho nejlepší přítel.
Kdyby to nedokládalo jeho kolo, na němž visí mezi jinými i pánvička, dokládají to kopie novin, které vozí v nepromokavém tubusu a které rozkládá na chodník vedle map se zakreslenými trasami a vedle cedulky, na níž doslova stojí: „I have been travelling with this bike scince the 7 th Oct. 2003. I started in Portugal and have now travelled 25000KM. If you feel you can help me on my way I will be very grateful. Thank You.“ Je to týpek s vráskami od smíchu kolem očí, v neděli krátce po poledni jsem ho zastihla tak opilého, že mu nebylo rozumět, co říká, přesto jsem cítila, že bych mu mohla na jeho cestě nějak pomoci. Líbil se mi jeho životní postoj, i když vrávoral, a vlastně jsem si říkala, jestli nevrávoral právě pro ten svůj zatracený životní postoj.
Adelino Manuel Lopez (46)
Je škoda, že lidé s takovými postoji musí vrávorat. Vždyť by to měli být ti, kteří nám ukazují cestu. Doufám proto, že Adelino najde v Praze dostatek následovníků. Doufám, že na páteční Velké cyklojízdě Pražené dokážou, že Adelino nenajezdil tolik kilometrů nadarmo. Vždyť on to dokázal úplně zadarmo!
A co vy? Nepučili byste mi korunu? Na autobus… ?
[· Co ještě se dá ušetřit kromě peněz za jízdenku? ·]
[· další články ·]