Sekta z vesmíru

[· 18.2.2010 · autor: Josef Kobylák · ilustrace: Josef Kobylák ·]

Převzato ze Sbírky snů Josefa Kobyláka.

Jezdím se služebním autem po Praze a pozoruji lidi, co chodí po ulici. Ale oni se mi zdají divní. Zatím ještě nevím proč. Dojedu až do naší ulice a tam před domem stojí nákladní auto a v něm sedí moji rodiče a něco honí po korbě vozu. To něco vypadá jako hnědá koule (dříve známá pod názvem mončičák).
Já je sleduji a povídám: „Co to tam máte?“
A oni se na mě zle oboří a s nenávistí v očích mě odhánějí od toho náklaďáku.
Já si beru klíče od bytu a zatím odmykám. Uvnitř bytu je nepředstavitelný nepořádek. Na záchodě urvané prkýnko a utržené umyvadlo.
Ale co nevidím. Za záchodovou mísou na mě kouká hnědá chlupatá koule. Dá mi dost práce, než ji chytím. Koule prchá, já ji popadnu a vší silou s ní praštím o zem. V tom se do bytu vrací moji rodiče a když vidí co dělám, hrozně se rozčílí a jejich nenávist ke mě se ještě zvětšuje.
„Co děláte, co vám je?“ Povídám. „Já jsem přece váš Jára.“ Ale
oni nic, jen ty jejich oči, ty bych nikomu nepřál.
V tom se otevřou dveře, do bytu vstupuje neznámý muž s divným pohledem. Já bez váhání mu vší silou vrazím jednu do břicha. Ale on se ani nehne a povídá: „Za dvacet roků vrazí do vaší planety obrovský meteor a přežijí jen ti, které on určí, a také hnědí mončičáci.“ A ještě mi řekl, že on je předákem jakési sekty, která celou akci vede.
Celý vyděšený jsem vyběhl z baráku a všude jsem potkával již sektou postižené lidi. Zmatený jsem doběhl do jakési obrovské hospody, kde u stolu seděli samí již infikovaní lidé. Koukali na mě velice nevraživě. Po chvíli jsem ovšem našel člověka, který byl ještě normální, a ten mi sdělil, že musím člověku, který je postižený virem sekty, praštit hlavou o zeď, a ono se to spraví.
V jedné místnosti seděla baba Tutovka (zjevně prodloužená ruka onoho chlápka u nás v bytě). Praštil jsem jí tedy hlavou o zeď a baba se svalila na zem.
Můj spolubojovník mi ještě řekl, že aby se nakažení vrátili do normálu, musí sníst karbanátek a ono se to spraví.
Letěl jsem tedy domů s karbanátkama v ruce, abych rodiče očistil od jejich blouznění. Dalo mi to hodně práce, přemluvit je, aby se zakousli do karbanátku.
Ale když jsem viděl, jakej má karbanátek účinek, byl jsem šťastný, že mě rodiče opět poznali.

žlutý čeledín

Žlutý čeledín z obrazu Josefa Kobyláka nazvaného Pět čeledínů.

jenom čára
  1. :-)) výborný!


    Vodník    24.02.10    #

[· Komentář [1] ·]

  Formát Texy
jenom čára

[· další články ·]