Sekta z vesmíru
[· 18.2.2010 · autor: Josef Kobylák · ilustrace: Josef Kobylák ·]
Převzato ze Sbírky snů Josefa Kobyláka.
Jezdím se služebním autem po Praze a pozoruji lidi, co chodí po ulici.
Ale oni se mi zdají divní. Zatím ještě nevím proč. Dojedu až do naší
ulice a tam před domem stojí nákladní auto a v něm sedí moji rodiče a
něco honí po korbě vozu. To něco vypadá jako hnědá koule (dříve známá
pod názvem mončičák).
Já je sleduji a povídám: „Co to tam máte?“
A oni se na mě zle oboří a s nenávistí v očích mě odhánějí od toho
náklaďáku.
Já si beru klíče od bytu a zatím odmykám. Uvnitř bytu je
nepředstavitelný nepořádek. Na záchodě urvané prkýnko a utržené
umyvadlo.
Ale co nevidím. Za záchodovou mísou na mě kouká hnědá chlupatá koule.
Dá mi dost práce, než ji chytím. Koule prchá, já ji popadnu a vší silou
s ní praštím o zem. V tom se do bytu vrací moji rodiče a když vidí co
dělám, hrozně se rozčílí a jejich nenávist ke mě se ještě
zvětšuje.
„Co děláte, co vám je?“ Povídám. „Já jsem přece váš Jára.“
Ale
oni nic, jen ty jejich oči, ty bych nikomu nepřál.
V tom se otevřou dveře, do bytu vstupuje neznámý muž s divným pohledem.
Já bez váhání mu vší silou vrazím jednu do břicha. Ale on se ani nehne a
povídá: „Za dvacet roků vrazí do vaší planety obrovský meteor a
přežijí jen ti, které on určí, a také hnědí mončičáci.“ A ještě
mi řekl, že on je předákem jakési sekty, která celou akci vede.
Celý vyděšený jsem vyběhl z baráku a všude jsem potkával již sektou
postižené lidi. Zmatený jsem doběhl do jakési obrovské hospody, kde
u stolu seděli samí již infikovaní lidé. Koukali na mě velice
nevraživě. Po chvíli jsem ovšem našel člověka, který byl ještě
normální, a ten mi sdělil, že musím člověku, který je postižený virem
sekty, praštit hlavou o zeď, a ono se to spraví.
V jedné místnosti seděla baba Tutovka (zjevně prodloužená ruka onoho
chlápka u nás v bytě). Praštil jsem jí tedy hlavou o zeď a baba se
svalila na zem.
Můj spolubojovník mi ještě řekl, že aby se nakažení vrátili do
normálu, musí sníst karbanátek a ono se to spraví.
Letěl jsem tedy domů s karbanátkama v ruce, abych rodiče očistil od
jejich blouznění. Dalo mi to hodně práce, přemluvit je, aby se zakousli do
karbanátku.
Ale když jsem viděl, jakej má karbanátek účinek, byl jsem šťastný, že
mě rodiče opět poznali.
Žlutý čeledín z obrazu Josefa Kobyláka nazvaného Pět čeledínů.
[· Komentář [1] ·]
[· další články ·]
:-)) výborný!
— Vodník 24.02.10 #