Růžová kola – barvící workshop

[· 22.7.2006 · autor: koudelka · ilustrace: koudelka ·]

Je středa 19. července, blíží se pátá hodina odpolední a na Letenské pláni, pod okny gymnazia Nad Štolou se schyluje k dalšímu barvícímu workshopu. Snad už celý měsíc panuje úmorné vedro, a tak cesta ze severu Prahy do Letenských sadů představuje trochu svízel. Z Bohnic dolů k Vltavě to ještě jde, protože je to z kopce a dole v údolí na člověka čeká osvěžující pohled na řeku, ale po krátkém úseku napříč Stromovkou následuje děsivé stoupání od Šlechtovy vily. My si myslíme, že už to nemůže být horší, zvlášť kolega „budoucí růžový jezdec“, který veze na sedačce svého malého synka, ale to se krutě mýlíme. Sotva vyneseme kola do schodů, potkáme dva chlapíky. Jednomu je přes třicet, druhému hodně pod. Ten přes třicet má v ruce stopky a náhle houkne: „Tak dělej, jeď!“ Ten mladší se naposledy nadechne a vyrazí sprintem nahoru do svahu a za chvíli už je maličký, daleko nad námi. Nerozumím tomu. Vždyť já ani to kolo skoro neunesu, zatímco stoupám do toho strmého svahu!
Nahoře popadáme dech, sedáme na kola a zvolna vyjíždíme směr Letná. Kolegův synek v dětské sedačce si vesele klinká nohama a domáhá se lízátka.

__Zakladatel iniciativy ruzove-kolo.cz a majitel vůbec prvního růžového bicyklu v Praze.__

Na Letnou přijíždíme trochu se zpožděním, a tak už se tam pilně pracuje. Zakladatel iniciativy ruzovekolo.cz a majitel vůbec prvního růžového bicyklu v Praze, Michal Křivohlávek, přechází od jednoho jezdce ke druhému, evidentně potěšen. Aby ne, když zde mají jasnou početní převahu ženy a dívky. To je skutečně pozoruhodný úkaz a domnívám se, že s Michalem, ač je pro dívky jistě přitažlivý, to nemá co dělat. Myslím si, že to má co dělat s jedním takovým stereotypem, kterého bychom se coby společnost měli už konečně zbavit. Znáte takové ty chlapíky a frajírky, co se věčně válej pod autem, montují si na ně spojlery podivných tvarů a v hospodě se nebaví o ničem jiném než o tom, co zase „udělali na káře“. Osobně takových znám požehnaně. No, a tihle chlápkové na těch svých autech hrozně lpí, jsou pro ně jako děti… A stejné je to, myslím, i s koly. Existují chlapíci, co své kolo denně myjí, myslí na ně, když zrovna nejsou v jeho blízkosti, uvažují a plánují, čím by je ještě vylepšili. Je jasné, že přestříkáním narůžovo ne! Takovýhle maniak, co s půlročním předstihem věděl, jakou barvu bude mít kolo, které si koupí, si ho nikdy narůžovo nepřestříká. Je to jeho vysněný ideál, je to jeho milenka, jeho dítě, jeho život. Jó, jsou holt mužský záležitosti a ženský záležitosti – mužská práce a ženská práce. Ale co když je to už minulost? Osobně v to pevně doufám. Ale zpátky na Letnou!

__Barvení je jako práce chirurga. Ti prozíravější si na ně berou „pracovní“ rukavice.__

Na palouku za gymnaziem Nad Štolou leží rozprostřený igelit, kolem postávají plechovky s ředidlem a lihem, kbelíky, válejí se hadry a spreje s barvou – bílá na podklad a svítivě růžová na finální přestřik. Každé kolo, které uchazeči předem umyli a zbavili mastnoty, je třeba nejprve obrousit smirkovým papírem, s čímž ochotně pomáhají zkušenější „růžoví jezdci“. Smirkový papír je také na místě k dispozici, vše je pečlivě připravené. Chybí pouze nářadí na drobné opravy a případné odmontování kol před stříkáním, ale to je drobnost a navíc výjimka. Prostě se na to v tom shonu spojeném s přípravami workshopu zapomnělo, zpravidla nářadí při barvení bývá. Takže se chvíli brousí a klábosí a klábosí a brousí, vyprávějí se historky ze života pražských cyklistů, které jsou sice veselé, ale po polknutí hořknou vzadu na jazyku. Jednu z účastnic, které budeme říkat třeba „Růženka“, například srazilo na přechodu auto. Ano, jela sice na kole, což by na přechodu neměla, ale jela pomalu, a navíc… Co jí zbývá, když ve městě člověka na ten přechod mnohdy doslova zavede „cyklostezka“ (zpravidla vyčleněná část chodníku)? A zkuste každých padesát metrů slézat z kola a zase na něj naskakovat, kolem davy nechápavých, často pohoršených chodců! Ne, tudy cesta opravdu nevede… Zajímavé na té příhodě rovněž bylo, že řidič, jehož incident pochopitelně vyplašil, původně Růžence nabízel, že jí zaplatí dvě tři stovky odpovídající škodě na jejím kole, ale rozmluvil mu to policista (!), jenž na místo mezitím dorazil. „Co byste jí platil, člověče!“ divil se a kroutil u toho hlavou. „Byla to přece její chyba…“ mohl ještě dodat. A takových drobných nehod člověk napočítá denně deset na každém prstu. Je jasné, že by cyklista neměl jezdit po chodníku, ale spíš po silnicích jako všechna ostatní vozidla, jenže ono na těch silnicích je to vážně o život. Každý, kdo jel někdy na kole do práce nebo třeba na sraz s kamarádem, dobře ví, o čem mluvím. Řidiči si – až na světlé výjimky – myslí, že kola na silnici nepatří, a stejného názoru jsou i chodci. Ale kam tedy patří? Jiné „stezky“ než silnice a chodníky už totiž ve městech nejsou!!!

__Michal K. názorně demonstruje, jakým způsobem na kolo nastříkat podkladovou bílou barvu.__

Růženku možná právě srážka s automobilem na přechodu inspirovala k tomu, aby si své kolo přestříkala narůžovo, protože doufá, že si ji tak řidiči (i chodci) lépe všimnou a předejde se tím zbytečným nedorozuměním, nedejbůh nehodám. A tak v potu tváře na Letné brousí a vzápětí otírá kolo lihem; ovinuje lepící páskou (rovněž k dispozici od organizátorů) rukojeti řidítek, přední kotouč a další části kola, které chce ponechat v původní barvě, aby si nakonec od Michala nechala vysvětlit a ukázat, jakým způsobem na kolo stříkat podkladovou bílou barvu. Postup je důležitý nejenom kvůli tomu, aby kolo po nastříkání dobře vypadalo, ale i proto, že se barvou šetří. Na každý bicykl připadá jeden sprej s bílou a jeden s růžovou barvou. Ze zkušenosti se ví, že to stačí, pouze je třeba dodržet určitý postup, a právě ten Michal všem účastníkům barvícího workshopu ukazuje. Za chvíli už mají všichni kola obroušená, tedy nepočítám-li pár opozdilců, kterým se ale jejich nedochvilnost promíjí, protože všemu vévodí myšlenka, že ti lidé dělají dobrou věc, že projevili dobrou vůli, že vůbec přišli a dobrovolně si přestříkají kolo na tuhle „teplou“ barvu: Dělají to proto, že jezdí na kole a mají toho už dost. A nemyslím tím ježdění na kole, ale těch ostudných podmínek pro cyklisty v hlavním městě. Růžové kolo je totiž způsob, jak je změnit, nebo se o to alespoň pokusit. Alespoň vyjádřit vlastní nespokojenost se stávající situací.

__Bílá kola, přestříkaná pouze podkladovou barvou, vypadají jako kostlivci.__

Když jsou kola bílá, vypadají jako kostry dávno zemřelých. Trčí ze zelené trávy a odevzdaně čekají na svůj další osud. Mají v sobě půvab a nevinnost, až člověk zauvažuje, zda by nestálo za to nechat je tak, nechat je bílé. Jenže bílá vlajka znamená kapitulaci a „růžoví jezdci“ se jen tak nevzdávají. Proto sahají po sprejích s růžovou barvou a již zkušenou rukou nanášejí na bílý základ růžový poprašek. Můj kolega, jemuž mezitím přišla manželka a převzala do péče synka, který před chvilkou spokojeně dolízal lízátko, se nechává okouzlit rozmanitostí skvrn, které vznikají při nanášení růžové barvy a nechává kolo tak, nechává je skvrnité. Vypadá jako plesnivé, ale sluší mu to. Vypadá punkově. Zatímco růžová barva zvolna zasychá, baví se účastníci workshopu o tom, jakými originálními prvky své kolo zpestří. Poněvadž růžová kola se mají jedno od druhého lišit, aby se po nich dalo v případě nutnosti pátrat. Oni totiž růžoví jezdci nejsou jen víc vidět v provozu, ale také pomáhají při hledání zcizených bicyklů, a proto je dobré, má-li každé „růžové kolo“ charakteristické poznávací znaky. Tak například Růženka hodlá své kolo ozdobit umělými růžemi z plátna, odtud její přezdívka. Plesnivé kolo je také originál a Michal zase tomu svému říká „Malá ZOO“, protože je polepil obtisky zvířátek. Lišit se ale může čímkoli, třebas jen zajímavým zvonkem po dědečkovi nebo škaredými plechovými blatníky ze strýčkovy „Ukrajiny“. A tak i já přemýšlím, čím to své „růžové kolo“ udělám jinačím. Bude to třeba, jelikož všechna růžová kola se fotografují a zařazují do databáze, aby se v případě ztráty (či spíše odcizení) nějakého z nich mohli ostatní „jezdci“ obeslat fotografiemi s detailním popisem, aby mohli po ztraceném „růžovákovi“ pátrat. V tomto směru mě zaujalo, když Michal říkal, že jakmile někdo uvidí (kradené) růžové kolo v bazaru, má dělat jako by nic a pouze kontaktovat policii. Rozhodně nemá dát nic najevo před majitelem bazaru, natož se na něj začít rozhořčeně, sic oprávněně utrhovat, že prodává kradené věci a že ihned voláte policii. Než by přijela, stačil by ho totiž někam šikovně uklidit a už by ho nejspíš nikdy nikdo, včetně majitele, neviděl.

Růžová barva, kterou se kola stříkají, zasychá tak do šedesáti minut, i když tedy plné vytvrzení lze podle slov výrobce očekávat až po čtyřiadvaceti hodinách. Tak se noví růžoví jezdi pomalu rozjíždějí každý svým směrem, většinou domů, protože se to nakonec docela protáhlo. Jsme trochu omámení, a to nejen nadšením. Používané barvy totiž obsahují toluen. Panuje příjemně uvolněná atmosféra a snáší se tma. Cestou z restaurace Výletné, kde jsme chvíli poseděli a pořešili spor autaři vs. cyklisti, si říkám, že už si konečně musím koupit to světlo. Ještě štěstí, že metro je v poslední době k cyklistům tak vstřícné, takže člověka s kolem nevyhodí. Ještě štěstí, že na severu fouká. Hlava se mi točí a nevím, jestli je to z radosti nebo z toho, že jsem si uhnala lehčí úžeh a mírnou otravu toluenem…

__Nejmladší účastník barvícího workshopu, který se nahoru na Letnou sice vezl v dětské sedačce, ale pak pomáhal, co to šlo. Odměnou mu bylo vytoužené lízátko.__

jenom čára
  1. at zijou ruzova kola!

    bohuzel to moje se prebarveni vzpira – radsi po ceste pichlo na trojske lavce :)


    r3gg43n3r4t0r    čec 24, 14:55    #
  2. Peknej clanek! Ale nejde mi otevrit komentar, v Opere ani ve Firefoxu. K tem cyklistickejm prihodam: V Lucemburku, kde to s cyklistickejma stezkama ve meste neni o moc lepsi nez v Praze (jinak je to docela dobry), se stalo, ze jeden cyklista jel kousek pomalicku po chodniku a dival se do silnice, protoze chtel „prejit“ na druhou stranu, a srazil ho z parkoviste pomalu vyjizdejici bavorak, jehoz ridic se asi taky zrovna koukal jinam. Nastesti se cyklistovi ani jeho kolu nestalo nic vaznyho. Chyba na obou stranach, rekla bych. Ale majitel bavoraku (zname je, ty majitele bavoráků:-)) a privolanej policajt si mysleli neco jinyho: za vsechno muze cyklista a je na nem, aby nahradil skodu, ktera vznikla odrenim draheho auta. Pripad se zatim resi, takze neni jisty, jak to dopadne, kdo vi, treba i dobre:-)


    Vodník    srp 6, 13:34    #
  3. Dekuji za komentar! Koukam, ze ani ve „vyspelejsim“ Lucembursku to nemaji cykliste lehke… Dej vedet, mily VODNIKU, jak pripad dopadl. Drzim cyklistovi palce!


    koudelka    srp 7, 09:38    #
  4. Jen tak na okraj: Evropska komise zavedla v Lucemburku nedavno novou sluzbu: zamestnanci si mohou pujcit kolo pro presun mezi jednotlivymi budovami (vecer vratit!). To neni tak spatny:-)


    Vodník    srp 8, 12:19    #
  5. tak uz jsem taky ruzovej! btw tenhle clanek najdete v novem novem prostoru :)

    vodnik: co je za problem s komentari?


    r3gg43n3r4t0r    srp 17, 16:47    #

[· Co takhle si také přestříkat kolo narůžovo? [5] ·]

  Formát Texy
jenom čára

[· další články ·]