REGGAE SUNDANCE 2006
[· 20.8.2006 · autor: koudelka · ilustrace: koudelka ·]
__Tři rozverné tanečnice, leitmotiff celého festivalu. V tomto případě jde o foto jedné ze dvou plachet visících po stranách hlavní stage.__
…po noci strávené ve stanu je člověk celkem rozlámaný, možná by se
i daly zvažovat teorie o tom, zda je vůbec spánek na tvrdé zemi a ve
spacáku, který s příchodem hodiny mezi psem a vlkem přestane plnit svou
zahřívací funkci, spánkem plnohodnotným. Patrně není, protože první
věc, na kterou jsem ráno pomyslela, byla hned po jointu káva. Naštěstí se
festival konal v Holandsku, a jak známo, Holanďané si život bez kávy
představit nedovedou a nabízejí ji dokonce zdarma (z překapávače)
v samoobsluhách řetězce Albert Hein, jimž jsme díky vzhledu jejich loga
přezdívali „CH“. I festivalový kemp disponoval stánkem s kávou, nadto
poskytovali jakýsi „breakfast service“, což byla služba, kterou jsme
nevyužili, nicméně kávou za 1 euro jsme nepohrdli – v coffeshopu stálo
kafe 1,5o eura, v jiných kavárnách často i 2,5o a v Německu na pumpách
až 2,9o.
Posilněni jointem a kávou jsme se pomalu zase začali chystat do dějiště
festivalu. Člověk si radši vždycky nechal půl hodinky k dobru, protože
systém kontrol a průchodů měli pořadatelé opravdu promyšlený, možná
až moc. Na festival totiž nechodili jen lidé z kempu, ale také domorodci,
kteří přijeli autem z Amstru třebas jen na jeden den. Pak tu samozřejmě
byli podnikavci odhodlaní dostat se na fesťák zadarmo, kteří žijí patrně
ve všech koutech světa a mezi které jsem svého času také patřila. Časy
se ale mění a tentokrát jsem si coby obyvatel kempu připadala chvílemi
trochu jako V.I.P, protože z kempu se na festival přicházelo jinými
cestičkami, většinou ne tak zacpanými, jako byly vstupy „z ulice“.
Říkám vstupy, ale on to byl ve skutečnosti vstup pouze jediný a podle toho
také vypadal.
__Hudba hrála a lidé tančili, panovala uvolněná „multikulturní“ atmosféra.__
Jak už jsem uvedla, koncentrace kvalitní hudby byla na festivalu vysoká, a
tak abychom ten nápor nějak přežili, museli jsme si vybírat a některé
kapely či soundsystemy vynechat. Možná je to změkčilost, ale já prostě
nechtěla zírat na Israel Vibration úplně odrovnaná, neschopná vnímat
jejich hudbu, neboť message is the music, music is the message! Proto
jsme se v neděli vypravili na festival až po druhé hodině odpolední, kdy
měla vystoupit Lady
G. O téhle drsné slečně už jsem psala v první části reportáže, a
tak jenom krátce. Lady G. na sobě měla světlé džíny a k nim módní
sáčko v military stylu a vůbec působila dost radikálně, „nadávala“
nám, co se do nás vešlo. Ne, že by nám přímo říkala, že jsme kreténi,
ale měla takový ten prudký raggamuffinový projev, připomínající
kulometnou palbu. Abych jí ale nekřivdila, zazpívala asi jednu nebo dvě
skladby, které by se daly označit i za písničky. Zpívat uměla, o tom
není sporu, ale o nějakém souznění s kapelou nemůže být řeč,
protože to byla zkrátka hodně kvalitní doprovodná kapela složená
z profesionálů, kteří po třiceti minutách, jež Lady G. dostala
k dispozici od dramaturgů festivalu, doprovodili Jaha Masona. Lady G. mě na
festivalu potěšila, i když to není úplně můj typ; co mě však
nepotěšilo, byla velmi nízká účast ženských interpretek. Nevím, jestli
je to zaviněné tím, že je prostě moc těžké propracovat se mezi ty drsné
turbany, kteří se navzájem plácají po zádech a k ženským kolegyním
přistupují jen s krajní nedůvěrou… vážně nevím. Je dost dobře
možné, že většina holek to prostě po čase vzdá, nevydýchá krutou
konkurenci, a že vydrží jen takové, jako je Lady G., protože u té byste
si to tedy fakt nechtěli rozházet. Jah Mason mě příliš nezaujal. Je to
další bobo shanti dread, jenže není moc originální a navíc po něm
vystupovali Israel Vibration, takže jsme se šli raději posilnit ke
stánkům.
Holandsko je multikulturní země a projevuje se to i v počtu thajských,
indických, čínských a jánevímjakých ještě restaurací. A kupříkladu
takoví Thajci jsou pověstní svou schopností připravit naprosto vynikající
jídlo právě ve stánku s rychlým občerstvením, je to dokonce jeden
z charakteristických rysů jejich kuchyně. Proto festival nedýchal jen
atmosférou Jamajky, ale také atmosférou Thajska, protože thajských
fast-foodů tam bylo stoprocentně nejvíc. Jediný problém u Thajců je ten,
že si nikdy nemůžete být jistí, zda je nabízený pokrm vegetariánský,
jakkoli vás o tom ujišťuje půvabná Thajka míchající ve woku rýžovými
nudlemi. Naopak, v podstatě se můžete spolehnout, že do voňavého závitku
„lompia“ zabalili aspoň kousek garnáta nebo lžičku garnátové pasty.
Ale to jen tak na okraj. Lompia chutnala skvěle a stála jenom 1,5o eura,
takže nebylo co řešit. Kromě thajských specialit se na festivalu prodávaly
i německé wursty a čerstvé ovoce. Pivo teklo proudem, kafe stálo málo,
ale s petflaškou poděbradky mě tam nepustili. Když mě přinutili nechat ji
u vstupu, ptala jsem se té přísné paní, zda si ji budu moci vyzvednout,
až půjdu zase zpátky, ale zatvářila se dost udiveně a povídá, že prý
tam už nebude. Chvilku jsem se s ní handrkovala, že je to vlastně krádež,
ale spíš jen z principu a ze srandy než kvůli tomu, že bych o tu
poděbradku nějak výrazně zchudla. Ale zpátky k hudbě!
__Israel Vibration – ORIGINAL ROOTS REGGAE MUSIC z Jamajky.__
Nervozita vzrůstala, neboť na pódiu se štelovali chlapíci z „Kořenových ředkviček“ alias Roots Radics. Tahle kapela stojí za poslech sama o sobě, ale tady vystoupila s někým, jehož jméno jsem se bála vyslovit, abych se z toho snu náhodou neprobudila – s Israel Vibration! Israel Vibration je pěvecké trio ve složení Cecil „Skelly“ Spence, Lacelle „Wiss“ Bulgin a Albert „Apple“ Graig (který nicméně kapelu v roce 1996 opustil).
__Někdejší pěvecké trio, dnes již jen duo: Cecil „Skelly“ Spence, Lacelle „Wiss“ Bulgin.__
Chlapci už na první pohled vypadají nestandardně, což může mít jednak na svědomí pověstný „shock-out Jamaican style“, ale spíše bych řekla, že u nich za to mohou ty francouzské hole. Uskupení má tak zajímavou minulost, že mi to nedá a musím ji zde zmínit. Všichni tři se narodili na přelomu 40. a 50. let na Jamajce, uprostřed bídy a celkové společenské deprivace, ale nejhorší ránu osudu jim zasadila epidemie dětské obrny, která tehdy zachvátila jamajské vesnice i města. Všichni tři se obrnou nakazili, a jelikož jejich rodiče neměli peníze na léčbu, poslali je do státního Mona Rehabilitation Center v Kingstonu. A tam se spolu setkali. V ústavu to nebyl žádný med a celkem tam nebylo co dělat, a tak začali ti tři ve volném čase zpívat. A zpívali a zpívali a zpívali… záhy objevili také rastafariánskou víru a nechali si narůst „natty dread locks“, jenže to se nelíbilo vedení ústavu, a tak je odtamtud vykopli. Dveře za nimi postupně zavřely i jiné státní instituce, a tak se Cecil, Lacelle a Albert ocitli na ulici. Netrvalo dlouho a osud je zavál do buše, kde začali vést poustevnický život. A zpívali a zpívali a zpívali… „People would pass through the bush and hear us singing and form a little audience,“ tak vypadaly první reakce. Dnes je jejich publikum od dost větší a jejich písničky umí nazpaměť.
__Cecil „Skelly“ Spence z Israel Vibration.__
Apple o nich v rozhovoru pro Riverfront Times v roce 1996 prohlásil: „We three are leaders, but Jah is the highest leader.“ A je pravda, že skutečně ukazují cestu. Protože jestli víte alespoň něco málo o dětské obrně, tak vám muselo dojít, že je zázrak, že se ti tři dokázali postavit na vlastní nohy – doslova i přeneseně – zvlášť s přihlédnutím k chudým poměrům, ze kterých vzešli. A z mnoha rozhovorů, které poskytli, jasně vyplývá, že to dokázali jenom díky hudbě. To je jejich message! Hudba umí dělat zázraky, a když vidíte Israel Vibration, máte před očima živý důkaz. Na festivalu zahráli mimo jiné pecky jako „Same Song“, „Ball of Fire“, „I Wish You Were Here“, „Lost Souls“ a další. Trochu mě mrzelo, že tam není i Apple, ale to se nedá nic dělat, takový už je život. Jediná věc, která mi zkazila dojem z jejich koncertu, bylo nazvučení. Připadlo mi, že zvukař prostě nechal poťáky tak, jak byly, že zkrátka zvuk zůstal stejný jako u vystoupení bobo shanti dreadů, kteří ale drmolí pěkně od plic, zatímco Israel Vibration procítěně zpívají a mají dost kolísavou dynamiku, takže někdy znějí úplně tichounce. A přesně v těch chvílích nebyli slyšet a přeřvávala je kapela. To by se dle mého mínění na podobných akcích nemělo stávat, takže to je má výtka putující na adresu pořadatelů festivalu.
__Lascelle „Wiss“ Bulgin z Israel Vibration, v pozadí kytarista z Roots Radics čili „Kořenových ředkviček“.__
Bohužel jsem se v tom ještě utvrdila při vystoupení anglické kapely Steel Pulse. To dopadlo vinou nazvučení úplně katastrofálně. Na pohled bylo znát, že podávají standardně uspokojivý výkon, dokonce jsem i sem tam zaslechla pár frází, ale jinak se skladby úplně rozpadaly. Kapela za to nemohla, hrála skvěle jako vždycky, ale zvukaře jsem měla chuť zastřelit. Úplně jim to pokazil! Opět mi připadalo, že nazvučení zůstalo stejné jako u bobo shantiů, kteří ale hrají úplně jinou muziku, a od toho se odvíjejí i požadavky na nastavení zvuku. Nebýt toho, že lidi za mnou uměli všechny jejich texty nazpaměť a celou dobu je zpívali spolu s kapelou, většinu písniček, ač je dobře znám, bych vůbec nepoznala. To byla vážně podpásovka, protože Steel Pulse patřili mezi kapely, kvůli kterým jsme se do Holandska vypravili.
__Hinds ze Steel Pulse.__
Kupodivu a k velkému štěstí jsem tento problém nezaznamenala při vystoupení Dona Carlose. Vystoupil ještě před Steel Pulse za doprovodu kapely DUB VISION Band a zanechal v mé duši hluboký otisk. Víte, já si ve skutečnosti moc nepotrpím na to mesiášské řečnění o Jahovi, zvlášť když je slyším z úst dvacetiletých bílých Djs a frontmanů začínajících reggae kapel z Čech a z Německa, ale přijímám je se srdcem otevřeným od opravdových veteránů z Jamajky, protože u nich pramení ze skutečné potřeby – rastafariánská víra pro ně je, byla a bude životní nutností. Přesto přijímám jejich věrouku (jak ji předkládají) s rezervou, jejich pojetí je na mě příliš radikální, ale každému co jeho jest, že ano. Zkrátka, RESPECT! Jenže Don Carlos se mnou zamával na té nejhlubší duchovní úrovni, protože on vlastně o Jahovi a o králi všech králů, Haile Selassiem, vůbec nemluvil, on se dotýkal všeobecně platných věcí, třeba říkal, že bůh je jen jeden a že je úplně šumafuk, jak se jmenuje, že jsme všichni přece jenom lidi a tak… V tomto duchu se neslo jeho vystoupení, tak vyzněla jeho message. Don Carlos přitom vypadá jako hodný strýček, jako dědeček z pohádky, co si s váma hezky popovídá a ve finále vám ještě splní tři přání. Netváří se nijak drsně, ale vy přitom dobře víte, že zatraceně drsný je. You are my Sunshine, Don Carlos!
__Pohádkový „dědeček“ Don Carlos, King of Reggae!__
Festival byl silný zážitek a některé z legend, které jsme si tam přijeli poslechnout, už možná nikdy neuvidíme. Ne možná, ale zcela jistě už nikdy v životě nevidíme Josepha Hilla z Culture, protože Joseph Hill 19. srpna 2006, tedy pár dní po festivalu, zemřel. Věřím, že až ho svatý Petr uslyší zpívat, že s ním určitě dveře nevyrazí. Rest in Peace Forever, Joseph!
[· Bude Joseph Hill odpočívat v pokoji? [6] ·]
[· další články ·]
·> diky za clanek, vystihla 100 velice presne. ten zvuk asi zavisel na tom, kde si stala, jini navstevnici treba zase slyseli to, co ty ne a obracene – souhlasim, ze tohle by se na tak kvalitnim festivalu stavat nemelo.
·> muj dojem z festivalu byl vyborny, tolik skvelych kapel dohromady sem si ani nedokazal predstavit. bohuzel stejny nazor melo asi dalsich 30 tisic lidi, takze zacpy byly chvilemi neunosne. na parkoviste to taky chvili trvalo, takze sem par kapel slysel jen pres plot – treba Alpha Blondyho, pro hodne lidi hlavni hvezdu festivalu – jeste ze to bylo tak nahlas :)
·> Culture uplne naposled, thanx joseph, thanx jah!
— r3gg43n3r4t0r 20.08.06 #
…jeste jsem chtela rict, ze fotky sem fsechny fotila ja, s vyjimkou Hindse ze Steel Pulse, kteryho fotil r3gg34n3r4t0r, a s vyjimkou fotek, na ktery vedou odkazy – ty pochazej ze serveru festivalu Reggae Sundance
— koudelka 20.08.06 #
Zupa reportáž!
By mi zajímalo taky, jestli tam byly v obecenstvu nějaký zjevové, resp. typy a jiná zvířena. :)
— Bloud 20.08.06 #
„Typy a jiná zvířena“ vypadali tak jako na fotografiích – žádnej moc punk, ale spíš ta Jamajka ;)
— koudelka 21.08.06 #
I don't how is with REGGAE in your country, but REGGAE in the Poland is very popular.
RASTA ROOTS REGGAE and JAH always in my hearth. Glory for JAH.
— Domenek from Poland 20.09.07 #
Hi Domenek, thnx for Your comment here! The reggae scene in Czech Republic is very lively indeed. And also I am surprised You´ve come here to The Right News – have You read the article above?
— koudelka 23.09.07 #