Absence superhrdinů na české reggae scéně vítána
[· 28.5.2007 · autor: koudelka · ilustrace: koudelka ·]
Reportáž z 1. semifinále Bakkle Up Clashe a z koncertu kapely Urban Bushman, které se konaly v sobotu 26. 5. 2007 v klubu Cross.
Jelikož byl víkend a navíc nikdo po nikom nechtěl vstupné, bylo absolutně nabito, což mělo za následek výbornou atmosféru, takže si semifinalisté Bakkle Up ani sluneční jezdci ze Země za Čajovým oparem, Urban Bushman, nemuseli připadat osamělí a zbyteční. Totiž kapelám a umělcům působícím mimo mělký střední proud hrozí reálné nebezpečí, že na ně přijde jen pár kámošů a jedna zatoulaná holka venčící ještě zatoulanějšího psa.
Na pódiu při semifinále Bakkle Up: nalevo Pavlačoví zevlové, napravo Jah Division, jmenovitě selector Ras Domček.
Semifinále Bakkle Up Clashe lidi opravdu rozehřálo. Mezi
diváky doslova šlehaly plameny, protože častou výzbrojí nadšených
fanoušků těchto klání mezi reggae soundsystemy bývá kromě zapalovače
také náhradní náplň (nebo já nevímco, rozhodně je to ve spreji), která
se stříká do zapáleného plamínku, čímž se z plamínku stává
plamen, který vám může i pěkně dýchnout na záda. Zvlášť když
stojíte těsně před takovým zapáleným divákem, jako jsem stála já.
Brněnští „Pavlačoví zevlové“ (píšou se Pavlač Zewls) se postavili
bratislavským Jah Division a celý
zápas byl pozoruhodně vyrovnaný. Pavlačoví zevlové měli výborné
dubplaty, jako například ten, který jim nahrál brněnský týpek
přezdívaný Gándhí. Bylo to vtipné nejenom kvůli tomu, co Gándhí
říkal, ale také tím, že soundsystemy si většinou nechávají dubplaty
nahrávat od slavných hvězd, a ne od nějakých vágusů, i kdyby
u nich na předměstí platili za sebevětší legendy. Gándhí si mě
zcela získal a s ním v jedné chvíli i Pavlač Zewls.
To naproti tomu Jah Division měli duplaty o něco slabší, zato je
podpořila „ostrá“ MC Zetuzeta, která jak jsem si posledně všimla,
nejde pro sprosté slovo daleko. Můj děda sice říkal, že sprostá slova
jsou jen lidové výrazy, a ani v jamajském reggae a především
dancehallu se jimi nešetří, jenže se domnívám, že je třeba i zde
vycházet z reality a pozorně vnímat, jak hudbě tyhle „lidové
výrazy“ vlastně sluší, když MC diktuje hezky česky. Moc hezky ne.
Pavlačoví zevlové.
Proto ani zde si neodpustím výtku, za kterou už jsem si párkrát pěkně
nadávala, jenže ona se bohužel stále vrací. Týká se příliš
důsledného „napodobování“, neřku-li věrného kopírování
původních interpretů, velkých jamajských vzorů. Situace u nás a na
Jamajce je diametrálně odlišná, jakož i naše a tamní mentalita,
kulturní vývoj, sociální zkušenost atd. To, že jamajští obyvatelé
ghett mají důvod k zlosti, ještě neznamená, že stejná nálada
panuje i u nás. Je jasné, že čeští umělci se snaží vyjádřit jim
svou podporu, protože situace na Jamajce není záviděníhodná. Je jasné,
že ani u nás není všechno, jak by mělo být, ale s Jamajkou se
to vůbec nedá srovnávat. Na hrubý pytel hrubá zaplata, to je bez diskuse,
ale proč látat řídkou lněnou utěrku hadrem na podlahu? České MCs si
Jamajčani do klubu stejně poslechnout nepřijdou, tak ke komu vlastně
promlouvají? Já nevím, je to každého věc. Nechci tady moralizovat, ale
zároveň nechci od MC Zetuzety „vošukat“, i kdyby frázovala
sebelíp. Uznávám, že to k dancehallu a ke clashům patří, tedy
přinejmenším na Jamajce, takže si můžu trhnout nohou. V pohodě.
Jah Division byli téměř celou dobu mými favority, i přes
pochybný dubplate o piku. Nemám pervitin ráda a nelíbí se mi, co
dělá s lidmi, ale ten song to s tou negací vážně přehání.
Takže, byli celou dobu mými favority, jenže to totálně zabili poslední
skladbou. Ne že by byla úplně špatná, jenom byla taková normálně dobrá
a nechala diváky v takové normálně dobré náladě, přičemž
Pavlačoví zewlové je svou poslední peckou doslova zvedli ze země. Jistě
k tomu přispěl i výborný výkon jejich toustovače. Tím pádem
nám z toho plyne jeden zajímavý poznatek. Vypadá to, že soundsystem
může celý clash odzívat, stačí, když na závěr zvolí nějakou
spolehlivou pecku. To je samozřejmě poněkud nadsazené, ale bylo vidět,
nakolik je volba poslední skladby důležitá a že se v žádném
případě nesmí ponechat náhodě či „neotřelému“ experimentu. Kvůli
tomu, že Jah Division vybrali úplně špatně a Pavlačoví zewlové zase
úplně dobře, získali nakonec vítězství v semifinále Brňáci.
Porážka Jah Division byla sice zdrcující, ale nesli to statečně a
s hlavou vztyčenou. Hlavní úkol oba soundsystemy splnily, pobavily
spoustu lidí a roztančily spoustu těl.
__________________________________
Saxofonista-klarinetista Urban Bushman, Martin, který sice zatím hraje pořád trochu nesměle, ale pozitivní reakce diváků při koncertě mu pomohly setřást strach, přidal na síle a ukázal, že není jen slavný syn slavného otce! Za ním stojí Maur hrající na basu.
Zapařený a vydýchaný sál se vyprázdnil, na pódium se začaly nosit věci, přepojovaly se kabely a stěhovaly aparáty, zkrátka a dobře vypukly přípravy na vystoupení „Bushmanů“ nebo-li Urban Bushman. Tahle kapela hipíků a rastošů, kterým věštba z čajových lístků prozradila, že když budou pilně cvičit, jednou to někam dotáhnou, je poměrně početná, takže se na pódium sotva vešla. Ani nevím, kolik jich vlastně je, ale můžu to spočítat. Takže to máme: jedny bicí, jedna basa, dvě kytary, jeden zpěv, jedny klávesy, jeden saxofon a dva perkusisté, což dělá dohromady sedm lidí. Bývalé a externě spolupracující členy nepočítám. Obsazení nástrojů je vcelku typické, což platí i pro dvojčlennou perkusivní složku. Oba mládenci při koncertě střídají různé nástroje, jimiž hudbu zpestřují a doplňují rytmiku, která ale ve skutečnosti doplňovat nepotřebuje. Při zvukové zkoušce Maur (basa) s Watchou (bicí) vystřihli jednu krátkou improvizaci (možná to byla nějaká skladba, zas tak dobře jejich repertoár neznám), kterou to vyjádřili stručně a jasně: My jsme rytmická složka a držíme pohromadě, jsme jako jeden muž, kapitán, co nikdy neopouští loď! Požehnaná budiž každá kapela, která má takového „kapitána“!
Bubeník Urban Bushman, Jan Koukal alias Watcha.
A s Bushmany se plaví dokonce i admirál, přesněji Admirál Kolíbal, známý organizátor Reggae Meetingů a dalších akcí, člověk, který do České republiky přiveze Anthonyho B! Admirál Kolíbal o sobě tvrdí následující: „Zpívat jsem začal jako absolutní samouk roku ´98 s kapelou Peciwailers, která se dnes jmenuje Lion Dread. Už ani přesně nevím, kde se to ve mně vzalo, že překonám vrozenou arytmii, ale inspirovaly mne léčivé možnosti lidského hlasu. Od roku 2000 tak zpívám se skupinou Urban Bushman, kteří se stali mými bratry na cestě, mnohé mě naučili a díky Bohu to se mnou vydrželi dodnes…“ Dlužno dodat, že je to znát, ale neříkám to tady, abych za to Bushmany kritizovala. Bushmani i přes Kolíbalovu „vrozenou arytmii“ a další hudební neduhy nepostrádají výjimečný pěvecký přednes, který ale obstarává Láďa, familyman z Plzně. Láďa (též Ajar) je skutečně dobrý zpěvák, jeho projev je procítěný, hlas pevně drží tóninu, nezakolísá. Láďa kromě toho hraje i na kytaru a kdysi brával do ruky rovněž basu. To Kolíbal vypadá, že na nic moc hrát neumí, jenže má zas něco jiného. Kolíbal vnáší do hudby Bushmanů svébytného ducha a jeho „jaxematé“ se stalo již bezmála pojmem. Dřív mě tím štval, ale stál si za tím, a dnes mě tím rozesměje. Je fajn, že zpívá, je fajn, že do hudby Urban Bushman přidává hravost a lidskou nedokonalost. Kdyby Kolíbal ještě navíc geniálně hrál, dejme tomu, na banjo, působil by jako úplný superman. Díkybohu Kolíbal na nic nehraje. Dokonce se při jedné skladbě obrátil na diváky, že teď jako budou potřebovat pomoct s rytmem, rozpřáhl ruce, že to šmahem roztleská, ale najednou se zarazil a poněkud bezradně se podíval na Maura za basou. Ten se jen usmál, rozpřáhl ruce a tleskáním udal rytmus, se kterým si Admirál nevěděl rady. Působilo to sympaticky, jako působil sympaticky i Láďa, že se zbytečně nedral do popředí a jen decentně a skvěle zpíval a hrál a hlubší poselství vkládal do muziky. „Rodina“ (skladba Family) se Láďovi možná nepovedla, ale jeho „Hudba“ (skladba Music) mi ještě dlouho po koncertě zněla v hlavě.
Kytaristé Urban Bushman: v popředí Láďa aka Ajar, v pozadí Papa Amana.
Je dobře, že ani jeden z nich není superhrdina, protože tak třeba
jednou svrhnou modlu populární hudby, idol z plakátů. Příliš jasný
bodový reflektor svítící pouze na jednoho člověka a stavící ostatní do
stínu zvolna pohasíná. Hudba je jen jedna, frontman často taky, ale kapelu
tvoří zpravidla dva a více členů, kteří všichni přispívají stejným
dílem. Léčivé možnosti lidského hlasu a hudby jsou tu pro všechny.
Pravdu má Ida Kelarová, která
zpěvu a potažmo i hudbě připisuje nadpřirozené účinky a která
říká: „Zpívat umí každý, ale mnozí si nevěří.“ Zpívat opravdu
umí každý a je jedno, co si o tom myslí ostatní.
Koukám na dno šálku, na polorozvinuté čajové lístky, a čtu
v nich, že když Lomeš bude pilně cvičit, ještě to jednou někam
dotáhne…
Pro RightNews, koudelka l4m4 n3jv3ts1
[· Komentář ·]
[· další články ·]
[· Million Marihuana March 2007 ·]
[· Mistr Džošu a krásná kočička… ·]