Dordje Kasung
[· 14.5.2006 · autor: Karma Ješe Dordje · ilustrace: Karma Ješe Dordje ·]
Když jsem se dozvěděl, že v Praze bude program Dordje Kasung, srdce mi zaplesalo. Konečně ze mě bude ninja! Kořeny té touhy sahají až kamsi do dětství. K samurajům, šaolinským mnichům, ale hlavně k neohrozitelné šikmooké šelmě jménem Bruce-Lee.
Přednáška, kterou program začínal, byla jako už hodně přednášek v minulosti veřejná. Rozumějte tedy, přístupná všem zájemcům. Buddhisticky i nebuddhisticky zaměřeným. Dobře, ale i špatně naladěným. Zkrátka lidem ze všech šesti říší existence. Kubu, toť můj prvorozený, hlídala babička a já se ženou jsme se byli na přednášku posilnit v restauraci. Jídlo bylo ohromné a dlouho jsme si takto nikde nepochutnali. Za deset sedm, jak se sluší a patří, jsem bral za kliku centra. Přiznávám, lehce rozechvělý.
Přivítal nás velmi nervózní Karel, muž mnoha tváří, a vzhledem k jeho úkolu koordinovat tento program, se té nervozitě nebylo co divit. Oděn do pokusu o khaki uniformu. Nervózní však nebyl jenom Karel. Též naše ředitelka, Jitka Holubcová, jevila známky nevýslovné trémy. Takto bych mohl vyjmenovat všechny přítomné, které jsem cestou do gompy potkal. V sedm patnáct, s úderem gongu všichni, kdo si přišli poslechnout povídání o strážcích gurua, učitelů, učení a linie, zasedli do meditačních pozic a jali se meditočekat. Neuběhlo ani dvacet minut a s posvátnou nevědomostí vstoupil koordinátor programu, poklonil se před šrajnem a usedl mezi nás.
Přivítal nás velmi nervózní Karel, muž mnoha tváří…
Znovu podotýkám, že přednáška měla býti veřejná a nebýt
neviditelné ruky vznášející se až příliš viditelně nad našimi
hlavami, většina „ lidí z ulice“ by nejraději opustila tuhle partu
jehovistů.
Naštěstí se tak nestalo, a tak si všichni mohli vychutnat ten
okamžik, kdy se otevřely dveře a do meditační místnosti vstoupili
učitelé v doprovodu ředitelky a překladatelky v jedné osobě.
Všichni se uklonili směrem ke šrajnu a k němu též vyrazili. Tam už
čekal koordinátor. My ostatní jsme se sborově postavili. Nikdy nezapomenu
na okamžik, kdy po zapálení svíček a vonné tyčky, se jako jeden muž
naši učitelé, seržant major Lennart Krogoll a Irene Vliegenthartová,
uklonili. Ano. V tom byla disciplína, v tom byl duch zenu.
Po úvodním představování, když jsme si všichni zase sedli, jsem si je
oba prohlédl s takovým zaujetím, jako si člověk alergický na ořechy
prohlíží misku müesli, kterou před něj postaví babička, šťastná, že
může pohostit nejlepšího přítele svého jediného vnuka.
Avšak já tam ty ořechy našel! A kolik. Toto že jsou mé dětské
sny? Takto vypadá člověk, ke kterému se má na příštích 48 hodin
upnout má mysl? Ve svetru, který je malý, děravý a notně vyšisovaný?
Vždyť ti dva k sobě vůbec neladí.
Vše je tak dojemné, příjemné, vypadá to, jako by se setkali staří
známí. Bohužel ne moji.
Ten večer jsme domů dorazili notně rozladěni a to, že program nebude
splňovat mé požadavky, mi bylo více než jasné.
Sobota začala snídaní. Avšak ne zcela normální. Jak nám bylo
řečeno, na programu Dordje Kasungů je vše velmi podobné mnišskému
životu. Patří to k samotné praxi, a proto jsme si na povel jídlo
nabrali na talíře a hurá do gompy. Usedli jsme, odříkali ranní a
jídelní recitace a pustili se do jídla. To ráno jsem si na snídani vůbec
nepochutnal. Naštěstí jsem měl pouze pečivo s máslem, po kterém
stačilo talíř opláchnout pod tekoucí studenou vodou. Ti, co se rozhodli
pro párek s hořčicí, byli nuceni talíř umýt ve společném lavoru.
Ke konci připomínal lavor plný zvratek.
Ano. Stal jsem se Dordje Kasungem…
Po snídani nás čekala shamatha. Pro někoho chvíle odpočinku, pro
jiného frustrující okamžiky. Mou největší překážkou při meditaci je
spánek. A tak když jsem zrovna nespal, hyperaktivní mysl mě unášela
do říše těch nejhoroucích pekel.
Po dvou hodinách přišla přednáška a po ní dril. Pochodování po
zledovatělém parku, kde co krok, to psí lejno, mě otravovalo snad víc než
snídaně. Venku bylo 15 pod nulou a seržant major byl tak energický, že
mi to bralo veškerou chuť do života.
Byla sobota večer a program za půlkou. Stále jsem se nepřestával
divit špatnému stavu uniforem našich učitelů a pokladník zase
nepřestával upozorňovat účastníky programu, že platit je možno hotově
nebo převodem na účet centra. Já patřil k těm, co ještě
nezaplatili. Do poslední chvíle jsem si namlouval, že z programu
odejdu.
Neděle začala stejně jako sobota. Společnou snídaní. Po té jsme
zklidnili své mysli meditací a na řadu přišlo překvapení. Simulace
příjezdu Sakyonga Miphama Rinpočeho, jeho doprovodu z metra do centra.
K tomuto účelu jsme byli z ryze praktických důvodů rozděleni do
dvou skupin. Ki a So. Zatímco se skupina Ki vydala plnit úkol, my ze skupiny
So jsme zůstali a dál si cvičili pochodování. Možná ta lejna, možná ta
zima, co byla venku, dala rozhodnout Irene, že zůstaneme v gompě.
Nevím, jestli jste zkoušeli pochodovat v místnosti veliké 10 ×
5m, u mě to však byla premiéra. Bylo nás tolik, že jsme museli
vytvořit trojstup. Ten den to nešlo ani Irene. Avšak připomínám,
místnost byla opravdu malá, a pokud jste po třech krocích nenarazili do
šrajnu, narazili jste na svou mysl. Jednobodovost je totiž při pochodování
nepostradatelná.
Po hodině se vrátila skupina Ki, aby připravila oběd, a skupina So
vyrazila chránit Miphama Rinpočeho. Simulovali jsme výjezd po eskalátorech,
v tlačenici ve vestibulu metra i na ulici. Celá akce byla zakončena
doprovodem herce představujícího Rinpočeho do centra. Informace, které jsme
obdrželi během hry, byly cenné. Mně to však přišlo jako divadlo
s nejhorším obsazením.
Po návratu nás čekal oběd. Nevím, jak se to stalo, seržant major stál
dokonce celou dobu ve frontě přede mnou, ale když přišli učitelé, jako
poslední, k hrncům s jídlem a zjistili, že jsou prázdné, byl to
pro mě ten nejsilnější zážitek, který jsem na tomto programu zažil.
Aspoň tak jsem to cítil, zdaleka však nebyl poslední. Styděl jsem se za
nás, za tu malomyslnost, ale zdaleka nejvíc jsem se styděl za sebe.
Přijímám útočiště v Buddhovi, přijímám útočiště
v Dharmě, přijímám útočiště v Sanze. Jak vzdálené bylo
mé chování od útočiště, které jsem přijal. Ani nevím jak, seděl jsem
vedle meditační instruktorky a probíral s ní své rozpoložení. Svou
otrávenost, ignorantství, odpor, kterým trpím vůči ostatním na programu,
a tehdy padla věta, která mě srazila na kolena.
„Sanga, to není klub přátel. Jsou to lidé, kteří mají společnou
touhu. Lidé jdoucí za stejnou vizí.“
…a tentokráte se zájmem si prohlížel naše učitele. Seržanta majora Lennarta Krogolla a Irene Vliegenhartovou.
Odpolední meditace nebyla zdaleka tak tupá a arogantní jako ty předešlé. Opět jsem však zapomněl na instrukci a tentokráte se zájmem si prohlížel naše učitele. Seržanta majora Lennarta Krogolla a Irene Vliegenhartovou. Byli to jemní a skromní bojovníci. Jak jinak si vysvětlit ty prodřené rukávy a vytahaná oka? Vzpomínal jsem s jakým klidem a pokorou přijal Mr. Krogoll fakt, že bude obědvat chleba s kečupem. A přitom to byl chlap jako hora.
Program se blížil ke konci. Všichni, včetně mě, dávno zaplatili a
před námi byla chvíle, kdy mohl každý, kdo chtěl, svůj život zavázat
ročním slibem a stát se tak Dordje Kasungem. Stát se tak členem rodiny
Mukpo. Znělo to lákavě, avšak já věděl své. Bruce-Lee ze mě nebude.
„Sen je sen, probudíš se, je den,“ praví klasik. O to
překvapivější pro mne bylo, když uprostřed ceremonie a odříkávání
slibů mé srdce vydalo povel pravé ruce, která se zvedla nad hlavu a
způsobila tak, že celý obřad musel začít znovu.
Ano. Stal jsem se Dordje Kasungem a jsem připraven, uprostřed temného
věku, chránit učení, učitele a linii.
V Praze 27. 3. 2006,
Karma Ješe Dordje
[· A co Vy? Co myslíte, nezaspal Buddha svou dobu? ·]
[· další články ·]