Dordje Kasung

[· 14.5.2006 · autor: Karma Ješe Dordje · ilustrace: Karma Ješe Dordje ·]

prisaha

Když jsem se dozvěděl, že v Praze bude program Dordje Kasung, srdce mi zaplesalo. Konečně ze mě bude ninja! Kořeny té touhy sahají až kamsi do dětství. K samurajům, šaolinským mnichům, ale hlavně k neohrozitelné šikmooké šelmě jménem Bruce-Lee.

Přednáška, kterou program začínal, byla jako už hodně přednášek v minulosti veřejná. Rozumějte tedy, přístupná všem zájemcům. Buddhisticky i nebuddhisticky zaměřeným. Dobře, ale i špatně naladěným. Zkrátka lidem ze všech šesti říší existence. Kubu, toť můj prvorozený, hlídala babička a já se ženou jsme se byli na přednášku posilnit v restauraci. Jídlo bylo ohromné a dlouho jsme si takto nikde nepochutnali. Za deset sedm, jak se sluší a patří, jsem bral za kliku centra. Přiznávám, lehce rozechvělý.

Přivítal nás velmi nervózní Karel, muž mnoha tváří, a vzhledem k jeho úkolu koordinovat tento program, se té nervozitě nebylo co divit. Oděn do pokusu o khaki uniformu. Nervózní však nebyl jenom Karel. Též naše ředitelka, Jitka Holubcová, jevila známky nevýslovné trémy. Takto bych mohl vyjmenovat všechny přítomné, které jsem cestou do gompy potkal. V sedm patnáct, s úderem gongu všichni, kdo si přišli poslechnout povídání o strážcích gurua, učitelů, učení a linie, zasedli do meditačních pozic a jali se meditočekat. Neuběhlo ani dvacet minut a s posvátnou nevědomostí vstoupil koordinátor programu, poklonil se před šrajnem a usedl mezi nás.

kaya smiling buddha

Přivítal nás velmi nervózní Karel, muž mnoha tváří…

Znovu podotýkám, že přednáška měla býti veřejná a nebýt neviditelné ruky vznášející se až příliš viditelně nad našimi hlavami, většina „ lidí z ulice“ by nejraději opustila tuhle partu jehovistů.
Naštěstí se tak nestalo, a tak si všichni mohli vychutnat ten okamžik, kdy se otevřely dveře a do meditační místnosti vstoupili učitelé v doprovodu ředitelky a překladatelky v jedné osobě. Všichni se uklonili směrem ke šrajnu a k němu též vyrazili. Tam už čekal koordinátor. My ostatní jsme se sborově postavili. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy po zapálení svíček a vonné tyčky, se jako jeden muž naši učitelé, seržant major Lennart Krogoll a Irene Vliegenthartová, uklonili. Ano. V tom byla disciplína, v tom byl duch zenu.

Po úvodním představování, když jsme si všichni zase sedli, jsem si je oba prohlédl s takovým zaujetím, jako si člověk alergický na ořechy prohlíží misku müesli, kterou před něj postaví babička, šťastná, že může pohostit nejlepšího přítele svého jediného vnuka.
Avšak já tam ty ořechy našel! A kolik. Toto že jsou mé dětské sny? Takto vypadá člověk, ke kterému se má na příštích 48 hodin upnout má mysl? Ve svetru, který je malý, děravý a notně vyšisovaný? Vždyť ti dva k sobě vůbec neladí.
Vše je tak dojemné, příjemné, vypadá to, jako by se setkali staří známí. Bohužel ne moji.
Ten večer jsme domů dorazili notně rozladěni a to, že program nebude splňovat mé požadavky, mi bylo více než jasné.
Sobota začala snídaní. Avšak ne zcela normální. Jak nám bylo řečeno, na programu Dordje Kasungů je vše velmi podobné mnišskému životu. Patří to k samotné praxi, a proto jsme si na povel jídlo nabrali na talíře a hurá do gompy. Usedli jsme, odříkali ranní a jídelní recitace a pustili se do jídla. To ráno jsem si na snídani vůbec nepochutnal. Naštěstí jsem měl pouze pečivo s máslem, po kterém stačilo talíř opláchnout pod tekoucí studenou vodou. Ti, co se rozhodli pro párek s hořčicí, byli nuceni talíř umýt ve společném lavoru. Ke konci připomínal lavor plný zvratek.

turtle

Ano. Stal jsem se Dordje Kasungem…

Po snídani nás čekala shamatha. Pro někoho chvíle odpočinku, pro jiného frustrující okamžiky. Mou největší překážkou při meditaci je spánek. A tak když jsem zrovna nespal, hyperaktivní mysl mě unášela do říše těch nejhoroucích pekel.
Po dvou hodinách přišla přednáška a po ní dril. Pochodování po zledovatělém parku, kde co krok, to psí lejno, mě otravovalo snad víc než snídaně. Venku bylo 15 pod nulou a seržant major byl tak energický, že mi to bralo veškerou chuť do života.
Byla sobota večer a program za půlkou. Stále jsem se nepřestával divit špatnému stavu uniforem našich učitelů a pokladník zase nepřestával upozorňovat účastníky programu, že platit je možno hotově nebo převodem na účet centra. Já patřil k těm, co ještě nezaplatili. Do poslední chvíle jsem si namlouval, že z programu odejdu.
Neděle začala stejně jako sobota. Společnou snídaní. Po té jsme zklidnili své mysli meditací a na řadu přišlo překvapení. Simulace příjezdu Sakyonga Miphama Rinpočeho, jeho doprovodu z metra do centra. K tomuto účelu jsme byli z ryze praktických důvodů rozděleni do dvou skupin. Ki a So. Zatímco se skupina Ki vydala plnit úkol, my ze skupiny So jsme zůstali a dál si cvičili pochodování. Možná ta lejna, možná ta zima, co byla venku, dala rozhodnout Irene, že zůstaneme v gompě. Nevím, jestli jste zkoušeli pochodovat v místnosti veliké 10 × 5m, u mě to však byla premiéra. Bylo nás tolik, že jsme museli vytvořit trojstup. Ten den to nešlo ani Irene. Avšak připomínám, místnost byla opravdu malá, a pokud jste po třech krocích nenarazili do šrajnu, narazili jste na svou mysl. Jednobodovost je totiž při pochodování nepostradatelná.
Po hodině se vrátila skupina Ki, aby připravila oběd, a skupina So vyrazila chránit Miphama Rinpočeho. Simulovali jsme výjezd po eskalátorech, v tlačenici ve vestibulu metra i na ulici. Celá akce byla zakončena doprovodem herce představujícího Rinpočeho do centra. Informace, které jsme obdrželi během hry, byly cenné. Mně to však přišlo jako divadlo s nejhorším obsazením.

Po návratu nás čekal oběd. Nevím, jak se to stalo, seržant major stál dokonce celou dobu ve frontě přede mnou, ale když přišli učitelé, jako poslední, k hrncům s jídlem a zjistili, že jsou prázdné, byl to pro mě ten nejsilnější zážitek, který jsem na tomto programu zažil. Aspoň tak jsem to cítil, zdaleka však nebyl poslední. Styděl jsem se za nás, za tu malomyslnost, ale zdaleka nejvíc jsem se styděl za sebe.
Přijímám útočiště v Buddhovi, přijímám útočiště v Dharmě, přijímám útočiště v Sanze. Jak vzdálené bylo mé chování od útočiště, které jsem přijal. Ani nevím jak, seděl jsem vedle meditační instruktorky a probíral s ní své rozpoložení. Svou otrávenost, ignorantství, odpor, kterým trpím vůči ostatním na programu, a tehdy padla věta, která mě srazila na kolena.
„Sanga, to není klub přátel. Jsou to lidé, kteří mají společnou touhu. Lidé jdoucí za stejnou vizí.“

tak prisahame

…a tentokráte se zájmem si prohlížel naše učitele. Seržanta majora Lennarta Krogolla a Irene Vliegenhartovou.

Odpolední meditace nebyla zdaleka tak tupá a arogantní jako ty předešlé. Opět jsem však zapomněl na instrukci a tentokráte se zájmem si prohlížel naše učitele. Seržanta majora Lennarta Krogolla a Irene Vliegenhartovou. Byli to jemní a skromní bojovníci. Jak jinak si vysvětlit ty prodřené rukávy a vytahaná oka? Vzpomínal jsem s jakým klidem a pokorou přijal Mr. Krogoll fakt, že bude obědvat chleba s kečupem. A přitom to byl chlap jako hora.

Program se blížil ke konci. Všichni, včetně mě, dávno zaplatili a před námi byla chvíle, kdy mohl každý, kdo chtěl, svůj život zavázat ročním slibem a stát se tak Dordje Kasungem. Stát se tak členem rodiny Mukpo. Znělo to lákavě, avšak já věděl své. Bruce-Lee ze mě nebude. „Sen je sen, probudíš se, je den,“ praví klasik. O to překvapivější pro mne bylo, když uprostřed ceremonie a odříkávání slibů mé srdce vydalo povel pravé ruce, která se zvedla nad hlavu a způsobila tak, že celý obřad musel začít znovu.
Ano. Stal jsem se Dordje Kasungem a jsem připraven, uprostřed temného věku, chránit učení, učitele a linii.

V Praze 27. 3. 2006,
Karma Ješe Dordje

turtle II.
jenom čára

[· A co Vy? Co myslíte, nezaspal Buddha svou dobu? ·]

  Formát Texy
jenom čára

[· další články ·]