Chorvatská secese v Praze
[· 13.7.2006 · autor: · ilustrace: ·]
V Obecním domě v Praze je až do září k vidění výstava „Secese v Chorvatsku“. Spolu s Obecním domem výstavu pořádá Muzej za umjetnost i obrt, Zagreb, a je to vážně zlatý hřeb letošního kulturního programu v hlavním městě. Lepší místo pro konání takové výstavy aby pohledal. Pražský Obecní dům, hojně oprašovaný secesní klenot kousek od Prašné brány, si v ničem nezadá s mnoha vystavovanými exponáty, mezi které patří i řada dobových architektonických projektů (např. Rudolf Lubynski, Dionis Sunko), doplněných zažloutlými fotografiemi hotových staveb. Jelikož architektura není moje silná stránka, přenechám komentář jiným.
„Přímořský motiv“ od Tomislava Krizmana, který ovšem na výstavě v Obecním domě nenadjete. Přesto třeba jeho „Podzim“ nebo „Kain a Abel“ vás srazí na kolena…
Osobně mě zaujaly především obrazy, tj. olejomalby, a plakáty. Asi nejpodmanivější rukopis má dle mého názoru Tomislav Krizman, zjevně okouzlený – a patrně i políbený – múzou v podobě chorvatské femme fatale, která se jmenovala Marya Delvard a kterou zvěčnil na dokonale secesním plakátu, jež na pražskou výstavu zve. Je modrý, je ladný a paní se na něm tváří opravdu přísně. A proč si myslím, že ho políbila? Protože kromě plakátu s podobiznou této zpěvačky a recitátorky je na výstavě k vidění i Tomislavův autoportrét. Když na něj člověk narazí, musí se jít podívat zase zpátky na Maryu, jelikož si přestane být jistý, kdo je tady kdo. Opravdu nevím, jestli Tomislav vypadal jako Marya, nebo Marya vypadala jako Tomislav. Oba byli hrdí a ta jejich hrdost jim nakreslila do tváří podivný smutek. Nebo si ho tam nakreslili sami?
Tomislav Krizman (Orlovac 1882 – Zagreb 1955). Učio slikarstvo i grafiku kod B. Čikoša-Sesije i M. Cl. Crnčića. Od 1903–07 u Beču pohađa Školu za umjetnost i obrt (F. Myrbach) i Akademiju (W. Unger) Jedan od osnivača društva „Medulić“ i osnivač Proljetnog salona (1916). Izlagao u Zagrebu, Beogradu, Ljubljani, Beču, Parisu, Rimu…
No, nechám těch planých úvah, a raději zpátky k věci! Ona totiž secese v chorvatském pojetí, ale i vůbec, je dost věcná. Klade důraz na užité umění, tedy na věci, jako by si umělec chtěl dát práci jen s něčím, co k něčemu bude, jako by nechtěl vytvářet sice krásné, leč zbytečné předměty. Secese je jedním z posledních směrů, který se nebojí být blízko lidem, a přesto není lidový. Možná proto výstavu zahajují olejomalby Vlaho Bukovace, které balancují na hranici odtažitosti a někdejší vznešenosti, jejichž významy jsou mnohdy skryté za znalost historických motivů a legend, mnohdy i biblických. Vlaho ale dokáže být i velmi vtipný, jak dokládá třeba obraz Hlavy rodiny, který je zajímavý nejen úzkým formátem, jako by předjímajícím secesi… Vlaho Bukovac měl již dvě samostatné výstavy v Praze – ve Veletržním paláci a v Domě U kamenného zvonu.
___________________________________________
Vlaho Bukovac (1855–1922) je rodjen na Cavtatu, blizu Dubrovnika, 04. jula 1855. Pravo ime mu je Vlaho Fagioni. Otac mu je italijanskog porijekla, a majka Hrvatica iz Dubrovnika… 1871 godine vraca se u Dubrovnik i postaje mornar na brodu koji je saobracao na liniji Istanbul–Odesa–Liverpul…1873 godine odlazi u Latinsku Ameriku gdje radi kao crtac u jednoj fabrici u Peruu… 1877 godine radi sliku „Turkinja u haremu“ i tada se prvi put potpisuje kao Bukovac …Pariz, gdje postaje ucenik Akademije Lijepih Umjetnosti…
___________________________________________
Další z vystavujících autorů se jmenuje Bela Čikoš-Sesija, autor
obálky časopisu Mladosť, viz níže. Podobně jako Krizman se věnoval
i tvorbě plakátu, který je pro secesi jednou z nejnosnějších
platforem, řečeno slovy dneška. Secesní plakáty zahájily rozsáhlou
reklamní tvorbu, avšak postrádají dnešní agresivitu, ačkoli možná
tehdy se lidem také jevily jako agresivní, např. kategoričností sloganů:
„Kolbova káva jest nejlepší.“
Oproti reklamám, jak je známe dnes, jsou krásně naivní, půvabné a
vyznačují se často vysokou estetickou hodnotou a dobrým výtvarným
zpracováním, což o dnešních reklamách říci v žádném
případě nelze, jelikož dnes se na nějaké výtvarné hledisko při tvorbě
reklam už nehledí. Samozřejmě, všude existují výjimky, jenže
v reklamě je většina počinů ošklivá a hrůzně prvoplánová.
Člověku se z toho chce zvracet, a někdy dokonce i umřít. Proto
zpět k chorvatské secesi! Jak již bylo řečeno, secese klade důraz na
užitnost, a tak na výstavě v pražském Obecním domě má člověk
chvílemi pocit, jako by zabloudil do Uměleckoprůmyslového muzea. Ve
výstavních sálech najdete mnoho vitrin s nádobím a vázami a
dobovými oděvy, dokonce jsem tam zahlédla i deštník a kočárek. Co
se týče oděvu, tak asi nejvíce se dnešnímu vkusu blíží dámské
spodní prádlo – bílé plátěné šortky pod kolena lemované krajkami,
k tomu romantický top, jak by patrně stálo v časopise pro ženy.
Po pravdě, ten spodní úbor bylo to jediné, co jsem si dovedla představit,
že bych si oblékla na sebe. Zbytek člověka ničím nepřekvapí, ani
krajkovými stojáčky a límečky, zašedlými od dlouhého nošení. Ještě
že to zavírají do vitrin, pach naftalínu nemusím.
„Mladost“, 1898. Ovo je najstariji sačuvani signirani plakat u Hrvatskoj načinjen u secesijskom stilu za „Mladost“, časopis za promoviranje mladih književnika i umjetnika koji je uređivao Milivoj Dežman. Čikošev stil je naglašeno plošan (karateristično za secesiju ili jugenstil ili Art Nouveau ili Stil 1900), oduzimajući slici dubinu i naglašavajući joj dvodimenzionalnost.
Vázy ve vitrinách marně čekají, až do nich někdo vsadí živé květiny, naštěstí však se po nich pnou kovové, nejčastěji mosazné, ornamenty, naštěstí jejich měňavé skleněné povrchy pokrývají alespoň květiny neživé, namalované. Častá je u secesních užitných předmětů geometričnost tvarů, jež se vhodně doplňuje se stylizovanými florálními motivy. Na jedné váze jsem pak zahlédla sakuru, jako vystřiženou z japonského akvarelu, která mi připomněla, že v secesi se pozornost obracela i k Dálnému východu, podobně jako se k němu obrací i dnes. Ale u secese není radno zevšeobecňovat a zbytečně formulovat unáhlené definice… secese znamená hlavně svobodu projevu, ale to by bylo nošení dříví do lesa, vždyť o svobodu projevu jde snad v každém umění. Ne, pardon, teď se musím opravit. Někdy o svobodu projevu nejde, někdy jde o to vyhovět vkusu kritiků a profesorů, vzdělaných a nadutých odborníků, ale to už se bavíme o něčem jiném, ne o tom, čehož smyslem je svoboda osobního projevu jednotlivce. Zaplaťpánbůh, že na to neexistují zákony!
Za velice legrační součást expozice v pražském Obecním domě považuji zákoutí, které má vypadat jako kavárna, konkrétně jako kavárna Corso. Vévodí mu velká černobílá reprodukce interiéru této záhřebské kavárny, velikostí i ruchem připomínající pražskou Slavii. Na tom samozřejmě není nic legračního. Legrační je až krátký černobílý film, jenž běží na poměrně velké obrazovce instalované u stěny. Kameraman, tehdy patrně průkopník, se vypravil do kavárny Corso a vzbudil očividně hotové pozdvižení. Lidé vstávají a div nemávají do objektivu, neustále se naklánějí, aby je bylo vidět, takže jsem chvílemi očekávala, že mi snad i zamávají. Asi nejvíce mě pobavil malý chlapeček, který stál vedle stolu fousatého pána čtoucího si noviny, jemuž právě přinesli kávu. Chlapečka totiž v té chvíli zaclonil číšník, to jej však nemohlo odradit od toho stát se filmovou hvězdou. A tak chlapeček o krok postoupil a zase dělal, jako že tam jenom tak postává. Když to předvedli v bezvadné souhře s číšníkem hned několikrát, číšník založil podnos pod paži, prakticky se zazubil do kamery a směrem k divákovi odkráčel ze záběru. Chlapeček popošlápl a filmek se rozběhl nanovo.
Fotografii je na výstavě v Obecním domě také věnován prostor. Dokonce celkem velký. Tato, zasazená do secesní vitráže, se jmenuje „Má mě rád, nemá mě rád“ a pochází od neznámého autora.
Podobným výčtem exponátů a zajímavostí bych mohla pokračovat, ale to byste pak na výstavu vůbec nemuseli, ale já říkám, běžte! Běžte se podívat na chorvatskou secesi, protože takhle vypulírovanou ji v Chorvatsku neuvidíte. Šéfredaktorka jednoho pražského nakladatelství mi po návratu z dovolené v Chorvatsku udiveně říkala, že je v zemi skutečně spousta secesní architektury, jenže v dezolátním stavu. Země zaznamenala rozkvět v době secese, tehdy se zakládaly lázně, stavěly se kolonády a turistická letoviska, v Chorvatsku to zkrátka žilo. Jenže pak to umřelo a na nákladné rekonstrukce historicky cenných staveb na chorvatském pobřeží, jako je například Hotel Praha, už nezbývají peníze. Natřít štětkou rodinný dům po pradědečkovi se dá, ale u secesního štítu s bohatou ornamentální výzdobou člověk pochopitelně zaváhá. Snad se i díky našemu zájmu o toto umění podaří udržet je při životě. Snad se na nátlak lidí najdou prostředky, které se tak často investují do zcela nesmyslných věcí. Myslím, že zainvestovat stovku do výstavy „Secese v Chorvatsku“ není nesmyslné a že to za to stojí. V Obecním domě na náměstí Republiky mají otevřeno každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v neděli od 14 hodin se konají prohlídky s komentářem. Jo, a za zmínku v dnešních parných dnech jistě stojí, že v Obecním domě mají krásný chládek.
Obecní dům na dobové fotografii.
[· Byli jste se taky kouknout? [2] ·]
[· další články ·]
pekny clanek, krasny obrazky – zvlaste pani z plaktu je vydarena :)
btw myslim ze je to „Kolbova cikorie“…
— r3gg43n3r4t0r 13.07.06 #
Jo, je to mozny, ze je to „Kolbova cikorie“, sorry – kouknu se na to, a kdyztak to opravim.
— koudelka 14.07.06 #